Ivan Illich, na těchto stránkách již několikrát licitovaný, zmiňuje ve své „Nemesis“ také zajímavou středověkou příručku:

„Ars Moriendi, jedna z prvních tištěných kutilských příruček typu „udělej si sám“, zůstala v různých obměnách na knižním trhu bestsellerem po dvě století. Mnoho lidí se při jejím luštění dokonce naučilo číst. Nejrozšířenější verze publikoval Caxton v nakladatelství Westminster Press v roce 1491: okolo stovky vydání vyšlo do roku 1500 jak dřevorytecky, tak ze sazby pod názvem Art and Craft to knowe ye well to dye (Znalost umění a dovednosti jak dobře zemřít).

Útlá knížka tištěná písmem Gothic byla součástí instrukcí „pravého gentlemana“ poučující o „chováním jemném a zbožném“ od návodu jak zacházet s příborem, přes vedení společenské konverzace, smrkání a kýchání, šachovou hru, modlitbu až po umírání.“

Inspiroval mě tak k sepsání příručky věnované jen malé části velkého tématu, části nazývané „nemoc“. Společné s Caxtonovým návodem má to, že vychází ve společnosti jiných kutilských návodů a doporučení v nakladatelství Vašut. Umění stonat se mi do názvu nehodilo, lidé by si to mohli plést s uměním milovat – a to už je nejméně ve dvou světově profláklých dílech. Abych překonal smutný akord Ars moriendi, obrátil jsem svůj cíl směrem k přežití. Dnes tedy vyšel návod JAK PŘEŽÍT LÉČENÍ, z něhož nabízím ukázku věčného neproduktivního souboje pacientů s doktory a předem upozorňuji, že jsem proti.


Dokonalý návod jak oblafnout doktory (a nenapravitelně chronicky poškozovat sebe) mi nechtíc poskytla jedna rozšafná paní, která v čekárně diabetologické ambulance se zaníceným zápalem husitské polní kazatelky hlásala tyto pravdy:

„Pani, když dete na ty vodběry, tak to nesmíte hladovět, to voni poznaj a vynadaj vám. Musíte bejt chytrá! To si koupíte dost kyselýho zelí a poslední tři dny nejíte nic jinýho, než to kyselý zelí. No a ty hodnoty se vám srovnaj a zas máte na půl roku vod nich pokoj. Ty jejich diety, kdo by to jed! Copak sem králík, abych furt chroustala mrkev?“

Podobné souboje s doporučenými postupy jsou odsouzeny k nezdaru. Při léčení nejde o to, aby pacient ošidil doktora, ale o to, aby pacient s doktorem společně vyzráli na nemoc. Tahle chytrá paní dopadne časem jak sedláci u Chlumce, o nichž je známo, že nejen nevyhráli, ale ani se jim nepodařilo hrát nerozhodně. Pan profesor Vondráček, zkušený klinik, nám na přednáškách vysvětlil, že jsou choroby a choroby. Některé trestají za prohřešky okamžitě: třeba když si nemocný s podrážděným žlučníkem dá salát s majonézou, tak má do hodiny koliku a nadlouho si to zase rozmyslí. Ale když si diabetik dopřeje nadbytek cukru, vymstí se mu to až s odstupem let, bohužel daleko tvrději, v poruchách zraku, ledvin, drobných cév a jemných nervů.

Pamatuji se na pacienta s těžkou cukrovkou prvního typu, tedy s absolutním nedostatkem inzulínu, kterého jakýsi šarlatán přesvědčil, že pokud bude jíst jenom luštěniny a jakýsi zázračný bylinný výtažek, který mu za drahé peníze prodal, nebude muset píchat inzulín. Jeho nešťastná manželka za námi přišla do nemocnice, když pacient už byl v diabetickém komatu. Vzal jsem tenkrát auto a jel pro něj s jeho ošetřujícím lékařem, naše akce byla dost podobná únosu, protože pacient nikam nechtěl. Po přeléčení vydržel s psychiatrickou pomocí sekat latinu asi půl roku, pak znovu vyhledal svého dobrodince a na jeho rady definitivně doplatil životem.

Ještě nebezpečnější se mi ale jeví internetové stránky, na nichž si malé adeptky velkého maléru zvaného smrtící konec mentální anorexie vyměňují zkušenosti a rady, jak hubnout, jak zvracet, jak schovávat jídlo, jak najít nejméně kalorické potraviny, jak podvádět a jak se nakonec zničit.

Internet je vůbec medium netušeného šíření informací bez jakékoliv odborné úpravy a redakce, takže po vyklepnutí příslušného hesla najdeme vedle sebe kvalitní odborné přednášky pro lékaře i pro veřejnost a na druhé straně neuvěřitelné bláboly. Naprosto chápu, jak snadno o hloubce problému nepoučený člověk naletí. Stejně snadno jako ti nešťastníci, kteří uvěří vidině velkého úroku a svěří své peníze, často celoživotní úspory, mazaným podvodníkům.

Je proto rozumné poradit se o těchto zdrojích pestrých a často zcela nespolehlivých informací s ošetřujícím lékařem. Není totiž radno důvěřovat ani údajně autentickým výpovědím a referencím zlepšených či uzdravených spolupacientů, protože ty si nezřídka píšou reklamní tvůrci sami.

Podívejme se třeba na doporučení poskytnuté pacientce s onemocněním štítné žlázy (těžko říci jakým, protože ona to blíže nepopsala) na stránkách jedné „poradkyně“:

Ja bych se pustu taky nebala, otazka je, kolik beres leku, pak se na to musi brat ohled. A samozrejme by jsi hlidala veskere reakce organismu. Kazdopadne, pokud by jsi do pustu sla, klidne se tu na strankach v tematu Pust v prubehu pustu ptej na vsechno, s cim by jsi se potkala a nebyla si jista, co s tim. Jsou tu lide se zkusenostma, urcite Ti vsichni radi poradime. Samozrejme jsou tu i samotne stranky wwwteckapustteckacz, ale tam se puvodni diskuse zavrela a nyni uz se tam nedozvis tolik informaci, jako driv. Ale i tak jsou na uvodnich strankach hodnotne informace a minula diskuse se da koupit na papire, vysla "knizne"... no spis se jedna o takovy sesit.
Jestli pust s urinou nebo bez, na to jsem asi maly pan, abych vedela, co je lepsi, bezpecnejsi. Osobne bych volila pust bez uriny, ale to je jen muj pocit. Zda se mi zbytecne v dobe pustu do tela pridavat cokoliv krom destilovane vody, ta je mrtva a tudiz na sebe vaze co muze a to pak odchazi ven z tela. To mi dava logiku. Davat v teto dobe do tela urinu, to mi vyvolava v hlave otazky, proste si tim nejsem jista.

Poznámka k textu: „pust s urinou“ je půst doprovázený pitím vlastní moči. Abych měl úplně jasno, čím vším mohu příště léčit štítnou žlázu, vyklepl jsem si také doporučenou stránku www.pust.cz, kde jsem se po otevření dočetl, že „většina lidí zemře na následky užívání léků, ne na svou nemoc“. Po takovéto kúře se pacientka dostaví s líbezným úsměvem do ordinace a vítězně prohlásí, že jí předepsané léky zase nepomohly. Přitom z úrovně (styl, znalosti, pravopis) mnoha příspěvků lze usoudit, že inteligence pisatelů a pisatelek není nikterak podprůměrná, jen myšlenkový obzor je zúžený, někdy až do fanatismu.

A to je na zázračných metodách tak přitažlivé. Jejich hlasatelé jsou sebejistí a nabízejí řešení hned, bez dlouhých a protivných vyšetření, bez nutnosti dodržovat nepříjemná pravidla a navždy. Pojetí nemoci se u alternativních léčitelů blíží daleko více pohledu pacientů v tom, že se zaměřují více na obtíže, než na jejich příčiny. Čarodějové, pokud pracují jen na živnostenský list, nebo častěji bez něj, jsou přitom nepostižitelní, i kdyby si na ně nespokojení pacienti stěžovali. To se však stává málokdy. Bylo by podle mého soudu vhodné, mít tu stejný zákon jako v Rumunsku, kde od loňského roku, alespoň podle našich zpráv, rumunské čarodějnice čeká za nepravdivou předpověď vězení. Ale to je zanedbané léno knížete Drákuly, u nás jsme osvícení. Tím nechci říci, že bych zavrhoval komplementární a alternativní léčbu; jen vždy chci vědět, co vedle mnou doporučených postupů pacient podniká. Už jenom proto, aby se léky z dvojí léčby mezi sebou doslova nepopraly.