Hysterie, kterou pamatuji ještě v plné nádheře, je jedna z nejdéle doložených poruch. Již v 19. století př. Kr. je popisována v papyru Kahun věnovanému především gynekologické problematice a je zde uvedena i její příčina: děloha se utrhne ze svého místa, bloudí po těle a tam, kde se usadí, působí příznaky. Doporučená kauzální léčba spočívala ve vykuřování, které mělo přilákat dělohu zpět a vkládání sošky posvátného ptáka Ibise do vaginy.

Antické Řecko přejalo tuto koncepci bez větších úprav a na počest putující dělohy (=hysteron) poruchu pokřtilo. Středověk připisoval hysterické příznaky posedlosti ďáblem, nicméně za jeho nejjistější vypuzení se považoval a realizoval vaginální koitus. Po něm se vrátila do medicíny děložní teorie. Ambrois Paré vynalezl vykuřovací pesar, který se v lepších rodinách běžně používal ještě na počátku dvacátého století. Osvícenství přineslo jako terapeutickou myšlenku arteficiální vyvolávání hysterického záchvatu – orgasmu. V soukromé praxi se lékaři činili manuálně, v ústavech se používaly „pelvické“ na genitál směřující vodní masáže, ne nepodobné skotským střikům. Vznikají nejrůznější léčebné vibrátory a v roce 1902 Hamilton Beach Co. patentovala elektrický vibrátor pro maloobchodní prodej. Byl to pátý elektrický přístroj pro domácnost (po šicím stroji, boileru, toasteru a vysoušeči vlasů). Vysavač a žehlička se objevily až po dalších deseti letech.

Teprve Jean Martin Charcot v Salpêtrière stanovil diferenciální diagnózu mezi hysterickým a epileptickým záchvatem a umístil hysterii nejprve mezi neurologické a teprve krátce před svou smrtí definitivně mezi psychiatrické poruchy. Charcot dospěl k závěru, že mnoho jeho pacientů i pacientek s hysterií (o jejím výskytu u mužů se vědělo již od dob Galénových, leč dámám byla po právu důsledně dávána přednost) trpí následky psychického traumatu, např. prožité železniční neštěstí, nebo pád z lešení, a to nikoli v důsledku tělesného zranění, ale v důsledku představ, které si o události udělali.

Lékaři z celé Evropy jezdili na Charcotovy přednášky a tak se na ročním stipendijním pobytu v Salpêtrière ocitnul i Sigmund Freud, kterého zaujala jak problematika hysterie, tak její hypnotická léčba. Po desetiletí práce s hysterickými pacientkami, nejprve s Breuerem, pak sám, intenzivních studií a úvah vydává 1895 Studii o hysterii, v níž postuluje, že za obtížemi se skrývá sexuální trauma z dětství, které může být jak reálné, tak – jak dodává později – fantazijně vyprodukované, zatlačené do nevědomí. Je zajímavé, že sexuální trauma (a fyzické týrání) se nachází v anamnéze mnoha pacientek a pacientů trpících funkčními poruchami.

Pokud jde o příznaky hysterie, je dobré připomenout Freudovu větu, že hysterie je proteus (=měňavka velká, Amoeba proteus, též Chaos Chaos). Živoucím skladištěm symptomů byla Anna O., vlastním jménem Berta von Pappenheim, Freudova a Breuerova slavná pacientka, která předvedla snad všechno. Počínaje motorickými a senzorickými obrnami, hysterickou slepotu i afonii, přes nejrůznější tělesné bolesti, kardiální, dechové a trávící obtíže, závratě, abázii, astázii až po hysterické pseudotěhotenství (pseudocyesis). Po neúspěšné léčbě úspěšně sublimovala v přední feministku a dostala se až na známky Bundespost.



Hysterické obrny většinou měly symbolický význam a nahrazovaly skutečná přání postižených; např. obrna HK byla dostatečnou omluvou místo jasného odmítnutí nějaké práce, slepota oznamovala, že „tohle nechci vidět“. Senzorické obrny, anestézie různých oblastí těla, neodpovídaly inervačním zónám, ale laickým představám o těle: „rukavicové“ zóny, hemianestezie končící přesně v mediální čáře, vázlo polykání tekutin, ale pevná sousta nedělala obtíže, atd.

Vrcholným číslem bohaté symptomatologie byl velký hysterický záchvat tonicko klonických křečí, bez pokousání a pomočení, končící opistotonem, při němž byla postižená osoba vypjatá jak luk opřena o podložku jen patami a zátylkem. Někdy současná hyperventilace vyvolal i tetanické projevy.

Epidemii hysterických obtíží, která postihla Anglii v období velkých sociálních a ekonomických změn, se vyznačovala bolestmi v podžebří (odtud hypochondrie) doprovázenými únavou, malátností a změnami nálad, popsal námořní lékař Thomas Trotter v knize Nervous temperament (1807): „nervové příznaky jsou po Anglii tak rozšířeny, že ohrožují národní velikost a nezávislost... udělají z nás snadnou kořist vetřelců; a nakonec nás změní v národ otroků a ideotů“.

K příznakům tělesným se neoddělitelně pojí – a někdy dominují – příznaky psychické: vypjaté a dramaticky předváděné emoční projevy, střídání nálad, často bezdůvodné, egocentrismus až narcismus a manipulativnost. Jedna anglická definice mluví o „zvláštní schopnosti dělat nepříjemnosti.“ Empatie těchto osob je hraná, proto jejich vztahy jsou vratké a nakonec vedou k pocitům osamělosti, pod níž lze najít skrytou depresi a úzkost.

Čtyři tisíciletí se hysterie držela v hitparádě chorob a těžko říci, co její tvářnost tak změnilo v posledním půlstoletí. Nejprve o ni ztratili zájem badatelé. Několik autorů se domnívá, že důvodem poklesu zájmu bylo „rozluštění“ mechanismu hysterie a dále Charcotova smrt. Tohoto významného neurologa totiž považují za hlavního hybatele dění věnovaného této poruše. Přitom se tak děje v době, kdy první světová válka přinesla mnoho otázek týkajících se velmi blízké problematiky „válečných neuróz“.

Navzdory úpadku zájmu vědců, mezi lidem obecným kvetla hysterie dál tisíci květy. Ještě v šedesátých letech minulého století byla otázka diferenciální diagnózy hysterie a epilepsie podrobně probírána ve třech oborech: interně, neurologii a psychiatrii. V psychiatrické léčebně, kam jsem po promoci nastoupil, jsme přijímali nejméně jednou týdně pacientku s velkými hysterickými příznaky. Dnes tam neregistrují jediný takový případ, jak je rok dlouhý. Neorganické parézy se dosud vyskytují na neurologiích, jak u nás tak ve světě, je jich však poskrovnu.

Je tu ještě jedna zajímavá analogie z transkulturální psychiatrie. Tak jako euroamerická civilizace měla hysterii, měly jiné kultury podobné psychopatologické projevy funkčního charakteru s bizarními symptomy a exotickými názvy. Amok s běsněním, východoasijské koro ohrožující muže retrakcí penisu a jeho zanořením do břišní dutiny, eskymácké windigo, kostrouna z ledu měnícího postižené lidi v kanibaly a tamtéž řádící piblokto velice podobné hysterickým paroxysmům. Byla to pestrá sbírka, které se s láskou věnovali evropští psychiatři, když měli pocit, že domácí líchu už dostatečně zorali.

Dnes se tento obor zaměřuje především na problémy spojené s migrací a z ní vyplývající akulturací a na duševní zdraví minorit, ale ani na kuriózní klinické jednotky nezapomíná. Italský psychiatr Carta konstatuje, že tyto projevy jsou čím dále tím vzácnější, zatímco stoupá výskyt depresí a somatizací, což připisuje „westernalizaci“; u nás více používáme pojem globalizace.

Zákonitě se tedy nabízí úvaha, že většina lidí trpících především psychosociálním dyskomfortem, který se dříve projevoval formou hysterické symptomatologie, změnila charakter svých projevů na takové, které více odpovídají charakteru současného světa. Spektákl pro publikum byl nahrazen učesanou symptomatologií pro vědeckou medicínu, kterou velké hysterické projevy přestaly přitahovat.

Na danou situaci reagovaly i klasifikační systémy. Jednak se díky zlepšené diagnostice vylouply ze sběrného koše hysterie samostatné jednotky, především panická porucha, ale také temporální epilepsie, posttraumatická stresová porucha, generalizovaná úzkostná porucha a další, jednak samotný pojem značně zlidověl a stal se nežalovatelnou nadávkou, což dehonestovalo pacientky s touto diagnózou. V ICD 10 už najdeme z původního označení jen „dissociační poruchy“. Ale kam se přestěhovalo to množství postižených?

Moje odpověď je: mezi lépe vypadající somatizační spektrum. Ani tam jim však není dobře, protože v descartovském modelu mají pocit, že nedostali dostatečně závažnou diagnostickou nálepku, že jakýkoliv přílepek „psycho-“ implikuje prvky voluntaristické autosugesce, nebo někdy až simulace. Tento pocit nepatřičnosti posiluje skutečnost, že nad somatickými obtížemi s předpokládanou velkou psychosociální komponentou panuje dvojvládí somatických oborů a psychiatrie, jejíž pomoc pacienti odmítají, neboť se cítí stigmatizováni psychiatrickou diagnózou. Proti mysli je jim zejména psychoterapie, v níž cítí instinktivně nebezpečí setkání s nemilými skutečnostmi, loudavý průběh („dejte mi pilulky, ať to rychle pomůže“) a nutnost změny, ke které nemáme nikdo velkou chuť.