Peklo je stav duše a peklo je nakažlivé
Lidské společenství postrádá komunikační dokonalosti mraveniště nebo včelího úlu, něco z jeho vlastností si však přece jen zachovalo. Ovlivňujeme se všichni navzájem způsoby a cestami, které ani neregistrujeme. Například společný smích svědčí o přátelsky sladěné partě, dalším sociálním signálem, který se nakažlivě šíří, je zívání. Opičení je mnohem výraznější u lidí, než u opic. Ovlivňujeme se nejen přímo tváří v tvář, nebo na sociálních sítích, ale také daleko méně postižitelným stylem.
Sara Mednick(ová) se spolupracovníky před několika roky prokázala, že například spánkové zvyklosti sdílejí nejen nejbližší přátelé jedince, ale také jejich přátelé a přátelé jejich přátel – až do čtvrté vlny. Zde je grafický záznam pilné práce jejího týmu, takové malé lidské mraveniště:
Mednick SC, Christakis NA, Fowler JH (2010) The Spread of Sleep Loss Influences Drug Use in Adolescent Social Networks. PLoS ONE 5(3): e9775. doi:10.1371/journal.pone.0009775
Každý, kdo se třeba jen okrajově věnoval depresi, ví, jak je deprese nakažlivá. Sociální psychiatrie mluví o neinfekční nákaze. Stačí vzpomenout na klasickou situaci: sejdou-li se lidé, kteří k sobě nemají právě nejblíž, trvá nějakou dobu, než se zábava rozproudí. Vstoupí-li do této společnosti osoba s ústy jak obrácená podkova, je po zábavě! Proto nemáme – nikdo – depresivní jedince rádi. Oni se své deprese ani o kousíček nezbaví, a na nás ji hodí.
Tenhle odpor je zakódován hluboko v našem biologickém programu. Podáme-li v tlupě, což už je dost dobře organizovaná forma soužití, některé z opic dysforikum, tedy látku vyvolávající depresi, začne se postižená chovat typicky depresivně. Ostatní se k ní seběhnou, aby jí poskytly sociální podporu v podobě všem známého vískání. Když účinnost této pomoci nepřebije účinnost chemie – a to nemůže – tak ji jednoduše vyženou. Protože by je „nakazila“.
Podle studie Alone in the crowd (2009) chicagského psychologa Johna Cacioppa a jeho dvou spolupracovníků Nicholase Christakise z Harvardu a Jamese Fowlera z Univ Calif San Diego, kteří se předtím věnovali výzkumu štěstí, je osamělost rovněž nakažlivá až do třetí vlny, přičemž pro tělesné i psychické zdraví je neméně ohrožující než deprese. Uzavírají tak ze vzorku více než 5000 respondentů, které sledovali v návaznosti na známou Framinghanskou studii mapující rizika infarktu.
Co je osamělost? Na rozdíl od běžného pohledu, který ji popisuje jako stav bytí „o samotě” bez přítomnosti druhých lidí, tedy něco ve smyslu poustevníka, je ve skutečnosti stavem mysli. Mysli člověka, který se cítí být prázdný, ztracený, osamělý, opuštěný a nechtěný. Lidé, kteří se cítí osamělí často touží po blízkosti druhých, ale jejich psychické nastavení jim brání navázat jakékoliv těsnější vazby. Podle mnohých odborníků to není fyzická samota jako taková, ale pocit osamocení, izolace, nepatřičnosti, či prázdna. Přirozený stav osamění prožije člověk, kterého někdo blízký opustil, nebo nováček na jakémkoliv pracovišti, ten však v případě zdravých vztahů a jeho zdravé osobnosti trvá pár dnů až týdnů. Dokonce je některými považován za stenickou emoci, která postiženého nutí vyhledat nové vztahy. Zhoubný pocit osamělosti je dlouhodobý pocit emigranta ve vlastním prostředí.
Člověk může být obklopen lidmi, třeba právě v davu, a cítit se osamělý. Spouštěčem negativních pocitů často bývá rozchod, ztráta někoho blízkého. Počet přátel je jedním z ukazatelů osamělosti, či naopak dobrého pocitu sociální příslušnosti do „smečky“. Tedy počet kvalitních přátel. Ten podle autorů studie má klesající trend v období uplynulých třiceti let. Paradoxně se tak cítí mnohem osamělejší mladí lidé, než příslušníci starší generace, jimž se osamělost běžně přisuzuje.
Osamělost, podobně jako deprese, se šíří cestou jakési psychické infekce. Tento intuitivní poznatek studie potvrdila. Zatímco chřipka se předává podáním rukou a kapénkovou infekcí, jsou prostředím umožňujícím šíření osamělosti společenské skupiny, v nichž začnou převládat negativní sociální interakce. Nejsou to ani tak rodiny, ale spíše neformální shluky blízkých lidí, přátel, či spolupracovníků. Více než v centru společenského dění jich autoři nacházeli na okraji, na periferii společnosti.
Osamělí lidé jsou na jedné straně stydlivější a úzkostnější, ale na druhé nevrlejší, nepřátelštější, v obou polohách sociálně méně obratní. Jsou ale také v jistém směru jednostranně nastražení a hodnotí většinu jakýkoliv podnětů ze strany druhých jako projevy neshody, odmítnutí, ponižování, či znehodnocení.
Studie zjistila, že:
• V průměru se i zdraví lidé cítí osaměle 48 dní v roce;
• Pravděpodobnost pocitu osamělosti se zvyšuje o 50 %, jestliže se někdo z nejbližších lidí rovněž cítí osaměle;
• Ženy se cítí osamělejší než muži;
• Osamělost se více šíří po ženských sociálních sítích než po mužských;
• V rodinách se osamělost rozprostírá méně často, než v jiných sociálních skupinách.
Důsledky pro zdraví jsou mnohočetné a týkají se jak tělesného, tak psychického stavu. Je to:
• Deprese a sebevražednost;
• Kardiovaskulární onemocnění, CMP;
• Zvýšená úroveň stresu;
• Antisociální chování;
• Chybné rozhodování;
• Závislost na alkoholu a psychotropních látkách;
• Jiné poruchy funkcí CNS.
Nepříznivý dopad osamělosti na zdravotní stav komentoval první autor zmiňované studie takto: „Osamělí lidé méně cvičí, hůř spí, mají větší spotřebu alkoholu a jejich dieta obsahuje více tuků. Také si více stěžují na únavu přes den. Osamělost patrně má vliv i na buněčné procesy, které vedou k rychlejšímu stárnutí... Pro celou společnost by bylo přínosem, kdyby se zaměřila na lidi, kteří se ocitli na periferii a pomohla jim opravit jejich sociální sítě a vytvořit ochranné bariéry proti osamělosti.“
Co je příčinou tohoto stavu? Velmi silné jsou genetické vlivy, ale také mnoho situačních, jakými jsou rozvod, přestěhování, smrt blízké osoby, za osamělostí se může skrývat deprese, některé úzkostné stavy, ale především malá sebedůvěra a nízké sebehodnocení. Výrazně ji mohou prohloubit „výroční reakce“ – významná životní data nebo Vánoce kdy osamělí prožívají svůj stav mnohem bolestněji, než v běžném chodu života.
Není na světě dobře člověku samotnému, prohlásil Hospodin už na druhé stránce knihy Genesis. V tomto punktu (ale i v některých jiných) s ním naprosto souhlasím. Mám za to, že osamělost není dost zdůrazněna u syndromu vyhoření. Někdy mě napadá, že ti lidé měli už jen svou práci a svůj zkreslený sen o ní, podobně jako někteří pacienti mají jen svou nemoc. Jejich urputnost je nemusela dovést až k popelu, kdyby měli zpětnou vazbu z okolí, jemuž lze důvěřovat. Kdyby jen trochu poslouchali Hospodina, kdyby v Bibli došli alespoň na tu druhou stránku, nemuseli by se upnout k falešným bohům. Stačilo by možná hledat lidi. Extrémní osamělost vede k činům, které děsí. Příkladem mohou být jak sestra Jacintha Saldanha, tak Breivik a jemu podobní.
Osamělost ale stojí u kořenů mnohem většího zla, u kořenů totality, jak nám přes desetiletí sděluje její analytička Hannah Arendtová ve své slavné Oberlinské přednášce:
Totalitní systém také musí vycházet ze společné zkušenosti pro svou formu vládnutí a společnou zkušeností totality je osamělost. Osamělost je důsledkem zhroucení společného světa. Vyhoření, povrchnost, atd. Teror váže osamělé jedince dohromady a ideologie jim poskytuje formu vnitřní logiky.
V osamělosti ztrácejí lidézdravé instinkty, smysl pro to, co v tomto společenství vlastně mají společného. Mohou se opřít jen o to, co je samozřejmé, co znají, aniž k tomu potřebují sociální zkušenost jakéhokoli druhu. Proto je tento stav tak přitažlivý pro moderního člověka. Jinak však teror mě sdružuje s lidmi, k nimž jsem ztratil vztahy. Ideologie mě naplňuje zevnitř, teror zvenčí nahrazuje to, co jsem ztratil. Nadvláda totality spočívá v osamělosti a produkuje ji...
Proti tsunami, proti krupobití, ani proti blbé vládě toho nemůžeme moc udělat. proti osamělosti své a těch, kterým hrozí, ano. Dělejme to a splétejme lidské sítě. Zdola. Občanské společnosti se bojí i totalitní vládci. Nenechme se otrávit. Nedovolme peklu vstoupit do našich duší.
Abych se tam necítil osaměle, zvu vás na autogramiádu své knihy Jak přežít léčení do knihkupectví Luxor na Václavském náměstí ve středu 6. 2. 2013 v 17 hodin. Promluví zde i profesor Pirk připravený po projevu zájemcům na počkání transplantovat srdce.
Sara Mednick(ová) se spolupracovníky před několika roky prokázala, že například spánkové zvyklosti sdílejí nejen nejbližší přátelé jedince, ale také jejich přátelé a přátelé jejich přátel – až do čtvrté vlny. Zde je grafický záznam pilné práce jejího týmu, takové malé lidské mraveniště:
Mednick SC, Christakis NA, Fowler JH (2010) The Spread of Sleep Loss Influences Drug Use in Adolescent Social Networks. PLoS ONE 5(3): e9775. doi:10.1371/journal.pone.0009775
Každý, kdo se třeba jen okrajově věnoval depresi, ví, jak je deprese nakažlivá. Sociální psychiatrie mluví o neinfekční nákaze. Stačí vzpomenout na klasickou situaci: sejdou-li se lidé, kteří k sobě nemají právě nejblíž, trvá nějakou dobu, než se zábava rozproudí. Vstoupí-li do této společnosti osoba s ústy jak obrácená podkova, je po zábavě! Proto nemáme – nikdo – depresivní jedince rádi. Oni se své deprese ani o kousíček nezbaví, a na nás ji hodí.
Tenhle odpor je zakódován hluboko v našem biologickém programu. Podáme-li v tlupě, což už je dost dobře organizovaná forma soužití, některé z opic dysforikum, tedy látku vyvolávající depresi, začne se postižená chovat typicky depresivně. Ostatní se k ní seběhnou, aby jí poskytly sociální podporu v podobě všem známého vískání. Když účinnost této pomoci nepřebije účinnost chemie – a to nemůže – tak ji jednoduše vyženou. Protože by je „nakazila“.
Podle studie Alone in the crowd (2009) chicagského psychologa Johna Cacioppa a jeho dvou spolupracovníků Nicholase Christakise z Harvardu a Jamese Fowlera z Univ Calif San Diego, kteří se předtím věnovali výzkumu štěstí, je osamělost rovněž nakažlivá až do třetí vlny, přičemž pro tělesné i psychické zdraví je neméně ohrožující než deprese. Uzavírají tak ze vzorku více než 5000 respondentů, které sledovali v návaznosti na známou Framinghanskou studii mapující rizika infarktu.
Co je osamělost? Na rozdíl od běžného pohledu, který ji popisuje jako stav bytí „o samotě” bez přítomnosti druhých lidí, tedy něco ve smyslu poustevníka, je ve skutečnosti stavem mysli. Mysli člověka, který se cítí být prázdný, ztracený, osamělý, opuštěný a nechtěný. Lidé, kteří se cítí osamělí často touží po blízkosti druhých, ale jejich psychické nastavení jim brání navázat jakékoliv těsnější vazby. Podle mnohých odborníků to není fyzická samota jako taková, ale pocit osamocení, izolace, nepatřičnosti, či prázdna. Přirozený stav osamění prožije člověk, kterého někdo blízký opustil, nebo nováček na jakémkoliv pracovišti, ten však v případě zdravých vztahů a jeho zdravé osobnosti trvá pár dnů až týdnů. Dokonce je některými považován za stenickou emoci, která postiženého nutí vyhledat nové vztahy. Zhoubný pocit osamělosti je dlouhodobý pocit emigranta ve vlastním prostředí.
Člověk může být obklopen lidmi, třeba právě v davu, a cítit se osamělý. Spouštěčem negativních pocitů často bývá rozchod, ztráta někoho blízkého. Počet přátel je jedním z ukazatelů osamělosti, či naopak dobrého pocitu sociální příslušnosti do „smečky“. Tedy počet kvalitních přátel. Ten podle autorů studie má klesající trend v období uplynulých třiceti let. Paradoxně se tak cítí mnohem osamělejší mladí lidé, než příslušníci starší generace, jimž se osamělost běžně přisuzuje.
Osamělost, podobně jako deprese, se šíří cestou jakési psychické infekce. Tento intuitivní poznatek studie potvrdila. Zatímco chřipka se předává podáním rukou a kapénkovou infekcí, jsou prostředím umožňujícím šíření osamělosti společenské skupiny, v nichž začnou převládat negativní sociální interakce. Nejsou to ani tak rodiny, ale spíše neformální shluky blízkých lidí, přátel, či spolupracovníků. Více než v centru společenského dění jich autoři nacházeli na okraji, na periferii společnosti.
Osamělí lidé jsou na jedné straně stydlivější a úzkostnější, ale na druhé nevrlejší, nepřátelštější, v obou polohách sociálně méně obratní. Jsou ale také v jistém směru jednostranně nastražení a hodnotí většinu jakýkoliv podnětů ze strany druhých jako projevy neshody, odmítnutí, ponižování, či znehodnocení.
Studie zjistila, že:
• V průměru se i zdraví lidé cítí osaměle 48 dní v roce;
• Pravděpodobnost pocitu osamělosti se zvyšuje o 50 %, jestliže se někdo z nejbližších lidí rovněž cítí osaměle;
• Ženy se cítí osamělejší než muži;
• Osamělost se více šíří po ženských sociálních sítích než po mužských;
• V rodinách se osamělost rozprostírá méně často, než v jiných sociálních skupinách.
Důsledky pro zdraví jsou mnohočetné a týkají se jak tělesného, tak psychického stavu. Je to:
• Deprese a sebevražednost;
• Kardiovaskulární onemocnění, CMP;
• Zvýšená úroveň stresu;
• Antisociální chování;
• Chybné rozhodování;
• Závislost na alkoholu a psychotropních látkách;
• Jiné poruchy funkcí CNS.
Nepříznivý dopad osamělosti na zdravotní stav komentoval první autor zmiňované studie takto: „Osamělí lidé méně cvičí, hůř spí, mají větší spotřebu alkoholu a jejich dieta obsahuje více tuků. Také si více stěžují na únavu přes den. Osamělost patrně má vliv i na buněčné procesy, které vedou k rychlejšímu stárnutí... Pro celou společnost by bylo přínosem, kdyby se zaměřila na lidi, kteří se ocitli na periferii a pomohla jim opravit jejich sociální sítě a vytvořit ochranné bariéry proti osamělosti.“
Co je příčinou tohoto stavu? Velmi silné jsou genetické vlivy, ale také mnoho situačních, jakými jsou rozvod, přestěhování, smrt blízké osoby, za osamělostí se může skrývat deprese, některé úzkostné stavy, ale především malá sebedůvěra a nízké sebehodnocení. Výrazně ji mohou prohloubit „výroční reakce“ – významná životní data nebo Vánoce kdy osamělí prožívají svůj stav mnohem bolestněji, než v běžném chodu života.
Není na světě dobře člověku samotnému, prohlásil Hospodin už na druhé stránce knihy Genesis. V tomto punktu (ale i v některých jiných) s ním naprosto souhlasím. Mám za to, že osamělost není dost zdůrazněna u syndromu vyhoření. Někdy mě napadá, že ti lidé měli už jen svou práci a svůj zkreslený sen o ní, podobně jako někteří pacienti mají jen svou nemoc. Jejich urputnost je nemusela dovést až k popelu, kdyby měli zpětnou vazbu z okolí, jemuž lze důvěřovat. Kdyby jen trochu poslouchali Hospodina, kdyby v Bibli došli alespoň na tu druhou stránku, nemuseli by se upnout k falešným bohům. Stačilo by možná hledat lidi. Extrémní osamělost vede k činům, které děsí. Příkladem mohou být jak sestra Jacintha Saldanha, tak Breivik a jemu podobní.
Osamělost ale stojí u kořenů mnohem většího zla, u kořenů totality, jak nám přes desetiletí sděluje její analytička Hannah Arendtová ve své slavné Oberlinské přednášce:
Totalitní systém také musí vycházet ze společné zkušenosti pro svou formu vládnutí a společnou zkušeností totality je osamělost. Osamělost je důsledkem zhroucení společného světa. Vyhoření, povrchnost, atd. Teror váže osamělé jedince dohromady a ideologie jim poskytuje formu vnitřní logiky.
V osamělosti ztrácejí lidézdravé instinkty, smysl pro to, co v tomto společenství vlastně mají společného. Mohou se opřít jen o to, co je samozřejmé, co znají, aniž k tomu potřebují sociální zkušenost jakéhokoli druhu. Proto je tento stav tak přitažlivý pro moderního člověka. Jinak však teror mě sdružuje s lidmi, k nimž jsem ztratil vztahy. Ideologie mě naplňuje zevnitř, teror zvenčí nahrazuje to, co jsem ztratil. Nadvláda totality spočívá v osamělosti a produkuje ji...
Proti tsunami, proti krupobití, ani proti blbé vládě toho nemůžeme moc udělat. proti osamělosti své a těch, kterým hrozí, ano. Dělejme to a splétejme lidské sítě. Zdola. Občanské společnosti se bojí i totalitní vládci. Nenechme se otrávit. Nedovolme peklu vstoupit do našich duší.
(Psáno v prosinci 2012 pro Lékařské listy)
Pozvánka
Abych se tam necítil osaměle, zvu vás na autogramiádu své knihy Jak přežít léčení do knihkupectví Luxor na Václavském náměstí ve středu 6. 2. 2013 v 17 hodin. Promluví zde i profesor Pirk připravený po projevu zájemcům na počkání transplantovat srdce.