To řekl nerozhodný Hamlet, když propíchnul Polonia. Oba ovšem projevili stejnou míru OSH (=obzvláštní služební horlivosti). Jen s tím malým rozdílem, že Polonius to odskákal asi o půldruhé hodiny dřív než jeho popravčí. Měřeno čistým časem představení – bez vložených reklam.

A že jich tam mohlo být! Na wellness centrum, kam by Ofelie jistě zamířila raději než do kláštera, na luxusní loď plavící se do Anglie, na antidepresiva, na sportovní botky vhodné ku skákání do otevřených hrobů a vzhledem k pozdní době a malému počtu dětských diváků i na víno uchystané na oslavu Hamletova vítězství. Takový Hamlet pak může být delší než neseškrtaný Faust.

Abych to dlouho neokecával: tohle je také reklama. Na moji knížku o tom, že příliš mnoho horlivosti škodí. Jako upoutávku zde nabízím úvodní kapitolu.

Dokonalost sama

Andrea přišla do Prahy ze Slovenska a s nadhledem o sobě hovoří jako o pražské naplavenině. Zpočátku to ale tak jednoduché nebylo. Necítila sice nepřátelství, ale také se zde rozhodně necítila jako doma, mnoho věcí pro ni bylo cizích a nových, ani žádné přátele tu neměla. Připutovala trochu ve stylu amerických osadníků směřujících na Západ „udělat zde díru do světa“.

Měla k tomu plno předpokladů. Je chytrá, vzdělaná a má dva VŠ diplomy, které získala souběžným studiem dvou náročných škol. Je skutečně velice hezká, umí vycházet s lidmi, které si ale drží dost od těla a vyzařuje z ní nakažlivá vůle a touha po úspěchu. Otevřela si malou realitní kancelář, která brzy získala renomé, protože Andrea rozumí jak stavebnictví, tak obchodu. Nebylo možné ji snadno napálit a ona se k zákazníkům chovala také poctivě. Byla jednou z těch, pro které slovo podnikání představuje solidně a slušně provozovanou práci přinášející užitek nejen jí, ale i druhým.

Úspěchy se dostavily relativně brzy a počet obchodů se rozrůstal stejně rychle jako počet přijímaných zaměstnanců. Ani ne do tří let zaměstnávala padesát lidí. Chybu dnes vidí v tom, že nechtěla, možná ani neuměla, rozprostřít část svých narůstajících povinností na některé ze svých podřízených. Jednak se bála, že by nemusel být stejně čestný jako ona (věřte dneska někomu!), za druhé nevěřila, že by kdokoliv jiný rozuměl věcem tak dobře jako ona a nakonec byla skálopevně přesvědčena, že to přece musí zvládnout „levou zadní“, když její prarodiče byli schopni vykřesat slušný obchodní dům z hokynářského krámku.

Řídila tedy celou agendu s čím dál tím zaťatějšími zuby, začala natahovat večery do pozdních nočních a posléze do časných ranních hodin, pracovala jako drak i o sobotách a nedělích. Urputnost v sobě měla od malička; to jsem se dozvěděl v terapeutických sezeních.

Když chodila jako dítě do baletu, po absolvování povinných cviků, včetně domácích zadání, trénovala sama, bez toho že by ji k tomu někdo nutil, ještě nejméně hodinu navíc, aby byla mezi holčičkami první. Její snaha po dosažení dokonale štíhlé postavy došla v létech dospívání až na hranici (podle mého už za ni) mentální anorexie. Dovedla si odříct cokoliv z pochoutek, jen aby nepřibrala na váze. Na vysoké škole byla schopna dřít do noci a otevřené oči udržovala pomocí zápalek, jimiž bránila klesání víček.

Na konci čtvrtého roku podnikání už měla dostatečný kapitál, aby si pořídila vysněný vlastní domek. A protože by to nikdo nedokázal ohlídat tak dobře, jako ona, přidala ke svým funkcím ředitelky, účetní, personální a obchodní manažerky a své vlastní příkladně pracující podřízené ještě další: prováděla osobně stavební dozor při renovaci zakoupené usedlosti.

Bez prášků už to nešlo, protože káva ani energetické nápoje nebyly dostatečně účinné, stejně jako různé bylinné směsi na spaní kombinované se stále se zvyšujícím množstvím vína navečer. Nejdřív to byla „uklidňovadla“ na třesoucí se ruce a náhlé návaly úzkostí, později přibyla „povzbuzovadla“ proti neustále narůstající dusící a nepřekonatelné únavě. Kde je získávala?

„Na internetu přece seženete všechno,“ řekla mi a podívala se na mě jako na troubu, jímž jsem v té chvíli patrně pro ni byl.

„A nebála jste se, že to jsou padělky a že můžete spolknout nějaké nebezpečné svinstvo?“

„No. já jsem to napřed zkusila po malých dávkách a když jsem zjistila, že to funguje a žádnou zlobu mi to nedělá, začala jsem to objednávat a brát pravidelně.“

„Nemyslíte, že jste měla hledat nějaké potěšení?“ zeptal jsem se jí, když už jsme spolu hovořili otevřeněji.

„O potěšení mi nešlo. Chtěla jsem úspěch, dokonalý úspěch,“ přiznala bez obalu a bez rozpaků. „Rozumíte? Proto jsem jela do Prahy, protože jsem cítila, že doma jsou pro mé ambice příliš malé poměry.“

Bavíme-li se s pacienty o typu farmak, která Andrea užívala, mám pro ně přirovnání, že vlastně jde o náhražku, doping, o jakýsi „falešný benzin“, který vnucujeme organismu, aby fungoval, když už se mu jeho vlastního paliva nedostává. Na katastrofický výsledek nebylo třeba dlouho čekat. Dostavil se daleko rychleji než pracně vydřený úspěch v podobě záchvatu panické úzkosti s příšerným bušením srdce a pocitem, že Smrtka už stojí ve dveřích. Následoval příjezd rychlé záchranné služby, cesta na pohotovost a závěrečný verdikt, že Andrea je zcela zdravá (já bych dodal, „až na tu hlavu“, ale to by se mnoha lidem nelíbilo, ačkoliv to tak je).