Existuje-li na složitou otázku – navíc jen jedna – jednoduchá odpověď, je něco špatně. V nadpisu položený dotaz má pro mne závažnost nebe a časový rozměr nejméně dvou miliard let.

Tehdy se vynořily mitochondrie, aby se vzápětí zanořily do všech eukaryontních buněk. Tedy posléze také do našich. Někteří je přirovnávají k elektrárnám, jiní zase k továrnám, zatím pro ně nikdo nenašel (a řekněme si upřímně, ani nehledal!) poetické pojmenování, například „věrné prekambriální přítulkyně“. Když budete sledovat moji myšlenkovou nit, pochopíte, proč moje otázka není zdaleka tak šílená, jak se na první pohled jeví. Kdo tady má koho? Máme my mitochondrie, nebo ony mají nás? Slouží nám usilovně, ale sub specie aeternitatis, zde doslova pohledem věčnosti, nesloužíme vlastně my jim? Podívejte se, jak jsou stabilní. Z jedné mateřské bakterie stále stejná DNA.

Dvě miliardy let sice není nijak dlouhá doba, ale přece jen se za ten čas život různě měnil a změnil. Ony ne. A tak mě napadá... Nemohly by to být v podstatě jakési malé zahradnice, které si systematicky pěstují čím dál tím větší, výživnější a chutnější kedlubny? Manželky tehdejšího i nynějšího vtělení podivuhodného a jedinečného Života, který na sebe bere v plynoucím čase různé podoby? Zdatné chovatelky a horlivé pečovatelky o jeho stálou existenci? Zahradnice se nadřou! O manželkách už ani nemluvě. Mitochondrie taky. Ale přežívají. Přežily amonity, belemnity, trilobity, dinosaura s přesličkou. mamuty a jednou, až zmizí Homo sapiens sapiens, budou zde pravděpodobně dále jako souputnice jiného dokonalejšího, lahůdkovějšího druhu. Třeba bez jadérek a s jemnější slupkou.

Pojďme však dále, nebo historicky vzato: blíž. Dodnes pamatuji na atmosféru erotického dusna, která vznikla na jedné interní klinice, když tam kolega medik neuváženě použil vulgárního a blasfemického výrazu, „zažívací roura“. Být to o pár let dříve, byl by předán katovi, který podle rajonizace ke IV. interně příslušel. Po létech spolupráce s gastroenterology jsem ale pochopil a ocenil, jací to jsou úžasní šlechtici jazyka. Některé starší výrazy, jako třeba „syndrom falešného přítele“, kdy se člověk domnívá, že upouští pouze flatus, avšak není tomu tak docela a beze zbytků, bohužel, mizí v propadlišti dějin. Některé však zůstávají. Nesporně náročnou situaci (psychologicky i sociálně) náhlého a neplánovaného odchodu stolice mimo k tomu určené sanitární zařízení, které jiní odborníci vesměs označují nepublikovatelným slovem, nazývají decentně debaklem. Chtěl jsem si z nich vzít příklad a v momentech rozhořčení zvolat – například na neukázněného řidiče – Debakluj se! Ale bez toho trojitého „rrr“ na konci to nezní.

Tolik úlitba gastroenterologům a teď už mohu s klidem napsat, že celý GIT vlastně je roura prostrčená skrz člověka, takže to, co je v ní, není (ještě) součástí organismu, přestože je to hluboko v jeho břiše. V její stěně se nachází takové množství neuronů, že přečíslí neurony v míše a mezi znalci se této pleteni říká „útrobní mozek“ (gut brain). Těžko říci, na co myslí, ale drtivou většinu svých zpráv posílá nahoru do velkého mozku (hlášení orwelovskému Velkému bratrovi?). Přestože jdou ty informace bloudivým nervem, málokdy zabloudí.

To by ještě nebylo tak strašné, protože podobnou pleteň – heart brain – máme kolem srdce, ale co je na pováženou, je přítomnost enormního množství bakterií uvnitř té roury. Na počet je jich údajně pětkrát až desetkrát tolik, než je buněk našeho těla. I kdyby jich bylo jen třikrát tolik, tak nás klidně přeperou, kdyby se jim zachtělo. Vždyť v boji zblízka dokážou holýma rukama ničit salmonely. Jsou mazané, protože když přijde střevní povodeň končící opakovanými debakly, zalezou do svých prťavých doupat, tam ji přečkají a jakmile odezní, zase se rychle rozprasí.

Podobně jako mitochondrie pilně pracují a v místech, o nichž není společenská konverzace nijak častá, vyrábějí vznešené molekuly pro imunitní a centrální nervový systém. O těch se naopak mluví stále dokola. Jedna z recentních hypotéz etiopatogeneze únavového syndromu dokonce předpokládá, že za všechny obtíže je odpovědná střevní dysmikrobie. Jak prozíravý byl filosof, který prohlásil, že dobré trávení je pro šťastný život důležitější, než geniální mozek! Když jsem tak uvažoval o poměru sil, napadl mě příměr bratrské invaze spřátelených armád v roce 1968. Po ní jsme tu měli dlouho plno spřátelených Rusů, sice ne několikanásobek co do počtu, co do zbraní však ano. A s nimi otázku: měli jsme Rusy, nebo Rusové měli nás? A jak je to doopravdy mezi námi a střevními bakteriemi?

Nebo psi. Tam je historie, pravda, o trochu kratší a holedbáme se, že je to jen šestnáct tisíc let (jak nedávno informoval vědecký journal Molecular Biology and Evolution), co jsme si je na břehu řeky Jang-c’-ťiang ochočili. Je to ale opravdu tak? Neochočili si oni nás? Studie s oxytocinem prokazují, že věnuje-li se nám pes déle než patnáct minut, rozlévá se nám po duši pocit blaha a po těle velké množství zmíněného hormonu lásky a důvěry. Psi jsou mazaní, čtou naše myšlenky a chodí páchat svoje nepravosti, například krást jídlo, když vědí, že je nevidíme. Co víc? Oni s námi zívají, což – jak už se ví – není v těchto situacích projev únavy, nýbrž sociální signál a zívají se svými „pány“ (jsme opravdu jejich pány?) víc než s cizími a my jim to oplácíme.

Zcela nedávné šetření prokázalo, že co do ochrany si psi vydobyli stejné postavení jako děti. „People have more empathy for battered puppies and full grown dogs than they do for some humans -- adults, but not children,“ je stručný obsah sdělení předneseného před dvěma týdny na 108. celostátní konferenci Společnosti sociální psychologie v USA. Nejen nad týranými štěňaty a dětmi, leč také nad týranými dospělými psy se respondenti pohoršovali mnohem víc, než nad týranými dospělými lidmi, neboť ti se přece mohou bránit. Není to od psů dobrá obranná taktika?

Závěrem se dostávám k otázce, která mě na samém začátku těchto úvah napadla jako úplně první: má pacient nemoc, nebo je to naopak? Někdy mám pocit, že se jí nechce zbavit, asi jako já bych nechtěl přijít o mitochondrie, střevní bakterie, ani psy. Jako by to byla nemoc, která diktuje taktiku: léčit, léčit, léčit, ale nevyléčit. Taktiku, která úžasně vyhovuje farmaceutickým firmám a dalším subjektům, které na celém současném systému zdravotnictví bohatnou. Následující nabídka mi přišla jako spam a nepochybuji, že mnozí pacienti ji využijí, jednak aby ušetřili třicetikorunu, jednak protože právě takhle si představují léčení: Forget the doctor visit, get the RX meds you want online now. Volně česky: vykašli se na doktora a objednej si léky na internetu.

„Bude se mi za vámi stýskat“, loučila se pacientka používající občas roztomilé slovakismy. Mám pocit hraničící s přesvědčením, že to je také obava některých nemocných. Ne po lékaři, leč po chorobě. Jeden z uznávaných klasiků psychosomatiky napsal, že chronický pacient dává přednost závětří nemoci před rizikem, že ho ofoukne na zdravém vzduchu syrové povětří. Nejsou pochopitelně takoví všichni, není jich však málo. Když se mi tu už protrhl pytel s citáty, rád bych vzpomněl Aristotela: „Ten, kdo dává přednost jistotě před svobodou, je právem otrok.“ Kolika našim spoluobčanům se stýská po dobách reálného socialismu? Také jich není málo.

Máme prý milion diabetiků. Byl bych jistě zdrženlivější, než bych vyslovil tuhle diagnózu, ale je tu nesporně kolem 900 000 lidí, jejichž cukr představuje problém. Kolik z nich je ochotno přestat se přežírat? Když budu velký optimista, tipnu si deset procent! Všichni chtějí nějaký, pokud možno zázračný, lék. Aby však farmaceutické firmy tolik nejásaly, předkládám zde prognózu. Vedle raketového nárůstu dalších chorob se bude v příštích letech vyvíjet také farmakoterapie:

2000 BC – Vezmi si tyhle kořínky.
1000 AD – Kořínky jsou pohanské zvyky. Pomodli se.
1850 AD – Modlitby jsou pověry, vypij tenhle odvar.
1940 AD – Odvary a čaje! Hadí jedy. Vezmi si tenhle prášek.
1985 AD – Prášky ti nepomohou. Vezmi si antibiotikum.
2020 AD – Antibiotika jsou obsolentní. Vezmi si tyhle kořínky.

A pak je tu další možnost, která se mi zdá ještě pravděpodobnější. Nikdo nikoho nemá, ale je s ním, sdílí s ním společný prostor i zájmy. Ve smyslu Frommova „být nebo mít“. Potom jsem rád, že jsem tu spolu s mitochondriemi, bakteriemi a psy, ale nechci se dělit o své teritorium se spřátelenými Rusy, ani s nemocí. Jednoznačně dávám přednost svobodě a mám za to, že lásce ke svobodě bychom měli učit také své nemocné. Slovo „doktor“ pochází z latinského „učitel“, později ve většině evropských středověkých jazyků ve významu církevní učitel, poradce a současně učenec, jak praví lexikon.

Poslední citát, jímž končím a který se mi líbí, je Avicennova výzva nemocným: Jsme tři. Já, ty a nemoc. Ke komu se přikloníš, ten zvítězí.

Psáno pro Lékařské listy