„Jenom ne tak hrrr,” brzdil jej Golux. „Já si totiž vymejšlím. Když jsem byl ještě mladík, tak jsem všude vyprávěl povídačku o zakopaném pokladu a chlapi na míle a míle ve vůkolí se hrnuli a začali kopat po lesích. Sám jsem se taky pustil do kopání.”
„Ale proč, prosím tě?”
„Myslel jsem si, že je ta povídačka o pokladu třeba pravdivá.”
„Vždyťs povídal, že sis ji sám vymyslel.”
„To je mi jasné, ale tehdy jsem to už zase nevěděl, že jsem si ji vymyslel. Tá totiž taky zapomínám.“
Minstrela se zmocnil podivný pocit nejistoty...


Lidská paměť je nespolehlivá. Ne, nebudu psát o volebních slibech, ani přísahách věčné lásky, na něž politici i milenci tak snadno a hbitě zapomínají. Politika je nudné divadlo, na kterém se programově lže, hodnotu přísahy při Luně, jejíž tvář je proměnlivá, odhalila již Julie Kapuletová. Já vás zvu na daleko zajímavější scénu, na níž se ztrácejí lidé, kde se znásilňuje a vraždí a na závěr vám šílený vědec vloží do mozku zcela jinou líbeznou vzpomínku. Vím totiž, že nic slabšího už dnes oko čtenářovo nepřiláká.

Nejsledovanější soudní proces v USA v roce 1990 se odehrál v Redwood City v Kalifornii. Jedenapadesátiletý George Franklin byl obžalován z vraždy Susan Kay Nanson, která se odehrála před dvaceti roky, přesně 22. září 1969. Hlavní svědkyní byla dcera obžalovaného Eileen, které bylo v době vraždy osm let. Po dvaceti letech si totiž vzpomněla, co tehdy její otec udělal s její přítelkyní. Napřed ji sexuálně napadl na zadním sedadle auta. Susan se bránila a křičela, nědělej to, přestaň! Pak otec řekl: „Teď Suzy!“ což Eileen opakovala s věrnou intonací. Pak byli všichni venku, kde viděla otce s rukama nad hlavou, v nich držel kámen, upamatovala se na výkřik, potom na zkrvavenou Susan a na deformovaný prstýnek na jejím prstu.

Paměť se Eileen nevrátila najednou. Začalo to před léty flashbacky, když si hrála s malým synkem, který se na ni při nějaké příležitosti nedůvěřivě podíval. Náhle se jí v paměti vynořil zděšený pohled dříve důvěřivé, nyní krutě zrazené Susan. Pak se detaily postupně vracely a doplňovaly. Její vzpomínce uvěřil jak terapeut a několik členů rodiny, tak státní zástupce a nakonec všichni porotci, kteří vydali jednomyslný verdikt: vinen vraždou prvního stupně.

Jak už to tak bývá, otázka potlačených vzpomínek nabyla náhle větších rozměrů v soudní praxi, sice se už neobjevila žádná vražda zasutá do nevědomí, ale vynořily se vzpomínky na dětská traumata, zejména na sexuální zneužití. A s tím také otázka, nakolik věrohodné tyto vzpomínky jsou a heuristický zájem o mechanismus lidské paměti. Nejaktivnější badatelé, rozdělení na nesmiřitelné tábory, byli pochopitelně mezi psychoterapeuty, kterým pacientky a pacienti svěřovali své zážitky. Psychoanalytici v tom viděli potvrzení Freudových hypotéz, jejich odpůrci naopak uváděli, že nejde o nic víc, než o „nepotvrzené klinické spekulace“, byla vyslovena i domněnka, že se může jednat o ovlivnění pacientek jejich terapeuty.

Krátce předtím totiž feministické aktivistky Ellen Bass a Laura Davis vydaly publikaci „The courage to heal“ (Odvaha zhojit se) s podtitulem: Průvodce žen, které přežily sexuální zneužití v dětství. Jejím nesporným kladem bylo upozornění na tabuizovanou a bohužel značně rozšířenou skutečnost (jak stále potvrzují četné seriózní průzkumy) a návod jak postupovat dále k plnému zhojení dětského traumatu. Kritici jí naopak vytýkali, že paušálně spojuje některé psychické a psychosomatické příznaky s tímto traumatem a pomáhá tak vytvářet falešné vzpomínky nezakládající se na pravdě, ale negativně ovlivňující životy rodin.¹

Skutečnost, že zejména terapeutky mohou vmanévrovávat své pacientky do falešných vzpomínek, jak „nadhozením návnad“, tak explicitní interpretací symptomů jako důsledku takového jednání, dokresluje případ popsaný soukromou agentkou, kterou si najal otec obviněný vlastní šestadvacetiletou dcerou ze sexuálního zneužívání. Agentka se vydala v roli pacientky za terapeutkou žalující dcery a zde si stěžovala na poruchy spánku a noční děsy. Již při třetí návštěvě se od psycholožky dozvěděla, že je zřejmě obětí sexuálního zneužití v dětství.

„Řekla mi, že je si jistá, že prožívám tělesné vzpomínky na toto trauma, které se odehrálo tak časně v mém životě, že si na ně nemohu vzpomenout. A nemohu si vzpomenout také proto, že to bylo příliš bolestné, než abych to mohla nějak zpracovat a můj mozek teď ty vzpomínky blokuje.“ Když pseudopacientka řekla, že si na žádné trauma nepamatuje, terapeutka pokračovala: „To se stává mnoha lidem, že až mnohem později tímhle procházejí, když vzpomínky začínají vystupovat na povrch.“ Terapeutka uvedla, že je to běžné u lidí, kteří zažili těžký stres, jako třeba ve Vietnamu, při zemětřesení nebo při incestu. Když agentka namítla, že nikdy nebyla ve Vietnamu, ani neprožila zemětřesení, psycholožka řekla, že to ví a doporučila jí prostudovat knihu Bassové a Davisové.

Potom vyndala z knihovny další podobnou publikaci a začala předčítat symptomy typické pro oběti incestu. U dvou třetin z nich se vždy podívala na pseudopacientku a pokývala hlavou na znamení, že to souhlasí. Při čtvrté návštěvě byla diagnóza oběť incestu potvrzena na základě „klasických symptomů“ tělové paměti a poruch spánku. Když agentka trvala na svém, terapeutka ji ujistila, že to tak velmi často bývá.²

Ponechme stranou chamtivost neoprávněných žalobkyň, jakož ideologickou zaslepenost feministických terapeutek schopných uplést bič z kozích bobků (poznal jsem několik takových, které/kteří bez váhání přišijí svou oblíbenou diagnózu kdekomu bez ohledu na realitu, ale také věřím, že nic jiného než nadšení je nežene) a ptejme se, zda je skutečně možné někomu vložit do paměti neexistující vzpomínku. Tato otázka se stala na konci minulého století velmi aktuální a věnovala se jí řada badatelů.

Peter Freyd, poté co byl neprávem obviněn vlastní dcerou ze sexuálního zneužívání, vymyslel termín „False memory syndrome – FMS“, který sice nepronikl do oficiálního klasifikačního systému DSM, ale skutečnost, že paměť může být tímto způsobem zvenčí ovlivněna, je uznáván většinou vědců. Mezi nimi stojí na čelném místě kognitivní psycholožka Elizabeth Loftus (*1944), která se této problematice věnuje od sedmdesátých let.³ V desítkách knih a stovkách článků osvětluje, jak se taková věc ve stylu Trojského koně může přihodit a jak relativně snadné to je. Podívejme se na experiment modelující běžnou událost.

Účastníci pokusu shlédnou scénu zachycující srážku automobilu s chodcem. Polovina z nich posléze dostane novou, zavádějící informaci, spočívající v písemném vylíčení situace, v němž je nesprávně uvedena barva automobilu, druhá polovina dostane týž popis se správnou barvou. Při reprodukci, která proběhne o něco později, jsou pokusné osoby dotazovány na barvu auta. Ti z „obelhané skupiny“ mají tendenci následovat zavádějící informaci a uvádět nesprávnou barvu.

To ještě lze považovat za omyl. Lze ale tímto způsobem imputovat i komplexní vzpomínku na něco, co se nestalo? Ano. Příjemcem jedné z prvních implantovných falešných vzpomínek byl čtrnáctiletý chlapec Chris. Byl mu – s aktivní pomocí rodiny – předložen stručný popis tří příhod, které se skutečně odehrály, když mu bylo asi pět let. Čtvrtá, nepravá, popisovala situaci, jak se v téže době při rodinném nákupu ztratil v obchodním domě, jak plakal a jak byl nakonec zachráněn starším mužem, který mu pomohl najít rodinu. Dalších pět dnů Chris doplňoval ke stručným příběhům všechno, na co si v souvislosti s popsaným dějem vzpomněl, pokud si nic nevybavil, měl napsat, „nepamatuji si“.

Během prvních pěti dnů si Chris vybavoval stále více podrobností o tom, jak se ztratil. Pamatoval si, že muž, který ho zachránil byl „opravdu skvělý“. Vzpomněl si, jak byl zděšený a bál se, že už nikdy neuvidí svou rodinu. Také si pamatoval, jak ho matka vyplísnila.

Po několika týdnech proběhlo interview a Chris měl určit na škále od jedné do jedenácti, jak jasné jeho vzpomínky jsou, od ne zcela jasných až po naprosto jasné. Pravdivým událostem přiřadil hodnocení 1, 10 a 5. Falešnou vzpomínku zařadil jako druhou nejjasnější s hodnotou 8. Když byl požádán, aby situaci popsal, poskytl experimentátorům mnoho podrobností o oddělení s hračkami, kde se ztratil a také své úvahy v neblahé situaci (Ách jo, teď jsem v maléru!). Pamatoval si, že zachránce měl na sobě modrou flanelovou košili, že byl už starší, s počínající pleší... „a měl brýle“.

Pak se Chris dozvěděl pravdu, vlastně jen jednu její polovinu, a to že jedna z historek je nepravdivá a tedy, že jedna ze vzpomínek je falešná. Když měl určit, která to je, označil jednu z těch příhod, které se skutečně staly. Když mu byla servírována druhá polovina pravdy, že se nikdy v obchodním domě neztratil, nemohl tomu uvěřit.

Motiv ztracených dětí upoutala badatele skoro jako moje vnučky pohádka o perníkové chaloupce a věnovali se mu ve velkém. Zjistili, že není každý tak tvárný jako Chris a na špek falešného příběhu skočilo jen 25 % dospělých. Při závěrečném shrnutí jim ale stejně dali menší stupeň věrohodnosti. Objektivní sémantická analýza ukázala, že teoreticky je možné usuzovat na falešnou vzpomínku z menšího množství slov použitých k vylíčení události (asi o 30 %) a menšího množství uvedených detailů.⁴ Tyto skutečnosti zajímavým způsobem korespondují se zkušeností policejních vyšetřovatelů.

Někteří policejní psychologové se domnívají, že dosavadní postupy rozpoznávající pravdivé a nepravdivé výpovědi především na základě projevené nervozity, nejsou zcela spolehlivé; nervozita a všechny její zevní projevy samy o sobě nemusí vycházet z nepravdivosti výpovědi, ale mohou být důsledkem situace, na kterou vypovídající není zvyklý. Došli naopak k závěru, že podstatné je opakující se převyprávění události, kdy pravdivě vypovídající svědek nebo obviněný postupně přidává další detaily, jak se mu vybavují, zatímco lhář svoji verzi stále opakuje nebo dokonce zestručňuje.⁵ Zdá se tedy, že je možné rozlišit pravé a nepravé vzpomínky.

Otázka je, jak to bude vypadat, až místo badatelů pracujících se sugescí, se slovy, vstoupí na scénu neurovědci ovlivňující funkci mozku na úrovni jednotlivých neuronů. K upřímnému zděšení neuroetiků se už takoví objevili.⁶ Pracují v Massachussetts Institute of Technology (Cambridge, USA) a podle slov vedoucího týmu, profesora Susumu Tonegawy, prozatím nehodlají tento postup použít u lidí. Ale už tady jednou je a kdo ví, koho všeho bude zajímat.

Vědci z MIT v návaznosti na badatelskou linii nastartovanou ve 40. letech minulého století Penfieldem hledali nejprve neurony odpovědné za ukládání paměťové stopy tam, kde je hledal on, v temporálním laloku a skutečně je v hippokampu našli. Nová optogenetická technologie jim umožnila pomocí světla jednotlivé buňky aktivovat nebo vypnout. Genetickou manipulací dosáhli toho, že hippokampální neurony exprimovaly gen pro kanálový rodopsin – membránový protein, který po stimulaci světlem buňku aktivuje. Současně systém upravili tak, že rodopsin byl produkován vždycky, když byl zapnut gen c-fos nezbytný pro vytvoření paměťové stopy.

Pak začali trápit myš a vyvolali u ní lehkým elektrickým šokem podmíněnou reakci strachu na specifickou pokusnou komůrku. Když tato reakce byla dostatečně upevněna, byl zapnut sočasně gen c-fos a gen pro kanálový rodopsin. Tímto způsobem „označkovali“ paměťovou stopu proteiny citlivými na světlo.

Další den umístili myš do úplně jiné, pro ni neznámé komůrky, na kterou neměla žádné vzpomínky a myš se zde chovala zcela normálně. Nicméně v okamžiku kdy světelným paprskem aktivovali paměťové buňky označkované kanálovým rodopsinem, myš ztuhla hrůzou stejně jako předešlého dne, neboť její paměťová stopa byla reaktivována.

Vědci si to pochválili, vzpomněli na doby, kdy byl behavioristy mozek označován za „černou skříňku“ nedobytnou zvenčí a potěšilo je, že nyní mohou postupovat opačným směrem zevnitř ven. Xu Liu, uvedený jako druhý autor publikované práce řekl novinářům: „Technologie vyvinutá pro tuto studii nám dovoluje jemně pitvat a potenciálně také si pohrávat s procesem paměti přímým ovlivňováním mozkových buněk“.⁷

K čemuž já dodávám: Potěš nás Pánbůh!
_____________________________________________

¹ Loftus EF: The reality of repressed memories. Am Psychol, 1993;48:518-537
² Monesi L: Reports of a private investigator. Falcon International Inc., Columbus, Ohio, 1992
³ Alison George: I could have sworn… Why you can't trust your memory. New Sci, 30 August 2013; Issue 2931
⁴ Loftus EF, Pickrell JE: The formation of false memories. Psychiat Ann, 1995, 25:720-725
⁵ http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=7490
⁶ Ramirez S, Liu X, Lin PA, et al.: Create a false memory in the hippocampus. Science, 2013;341344:387-391
⁷ MIT News, July 25, 2013. http://web.mit.edu/newsoffice/2013/neuroscientists-plant-false-memories-in-the-brain-0725.html


Psáno pro Vesmír