S prvním Sacksovým dílem jsem se setkal „služebně“ na počátku devadesátých let jako recenzent českého překladu knihy Muž, který si pletl svou ženu s kloboukem. Pak už jsem ho začal shánět a hltat jako čtenář, ba víc než čtenář, jako učedník. Z londýnského antikvariátu jsem si přivezl odrbaný výtisk A leg to stand on, který nakonec zůstal někde mezi lidmi na cestách, což nevadilo, protože se mi mezitím podařilo přesvědčit doktora Houdka z Galénu, že ho nechal přeložit a vydal ho s českým titulem, Na čem si stojím.

Přečetl jsem toho od Sackse hodně, byl jsem doslova očarován jeho Musicophilií, plně rezonuji s jeho pohledem, který hledá na případech pacientů nejen patologii, ale také tu pozitivní stránku, kompenzace, adaptace a zvládání (Antropoložka z Marsu), který si troufá řadu „podivných jevů“ racionálně vysvětlovat a nestrkat hned do škatule medicínské psychopatologie (Zrak mysli, Halucinace), nicméně shora citovaný autobiografický příběh se mi vryl pod kůži nejvíc.

Jak je mým dobrým zvykem, vytrvale o něm kecávám, vnucuju ho všem a pro lékaře bych ho dokonce zařadil jako povinnou četbu. Proč? Protože na rozdíl od ostatních knih, které jsou ukázkovou přehlídkou umění kasuistiky, empatie a pozitivního přístupu k nemocným, je zde něco navíc, co v ostatních knihách nenajdeme v takové koncentraci a síle. A tím je popis bolestného nedorozumění, ke kterému docházelo navzdory tomu, že partnery v diskusi byli na slovo vzatí odborníci v oblasti neurologie.

Autorova bezmoc v roli pacienta, nemožnost vysvětlit obtíže, které nezapadají do biomedicínského schématu ošetřujících kolegů a jejich zděšení nad tím, že u takovéhoto (do jisté míry VIP) pacienta se věci vyvíjejí jinak, než odpovídá standardům, narušení rituálu velké vizity nepatřičnými jevy, Sacksova osamělost, z níž mu nezbývá než si dopisovat (uvažme komunikační možnosti té doby plus podmínky dané tehdy staženou železnou oponou) s ruským kolegou Alexandrem Luriou, který mu dodává naději. To vše vypráví o nedostatcích v umění komunikace, o němž si drtivá většina lékařů myslí, že v něm nepotřebuje žádné školení, protože je zvládá zcela bravurně. Ta kniha je reflexí našeho počínání, které může být technicky moderní, účinné a dokonce bezchybné, postrádá-li ale komunikační linii, může se nejen pacientům, ale i nezaujatým lidem, zdát odlidštěné a nedokonalé.

Sám autor později o své zkušenosti napsal: „Zde byly role vyměněny a já sám jsem byl pacientem, zmatený svými prožitky náhle „odcizené“ poraněné nohy, což jsem nemohl ani dobře pochopit, ani smysluplně sdílet se svými lékaři. Jedinou úlevou bylo psát o tom…“

Až potud byli všichni zainteresovaní (hlavní hrdina, jeho lékaři a nakonec i já) profesionální zdravotníci. Podívejme se ale, jak absenci dobré komunikace vidí literární kritička, tedy reprezentantka laického pohledu na problematiku, která v recenzi pro Washington Post tehdy napsala: „Ve svém volání po neurologii duše a hlubší a humánnější medicíně Sacksova kniha připomíná zásadní význam humanistické zdravotní péče a potřebu opravdu humanistické aplikace vědeckých poznatků.“

Oliver Sacks byl genius, který nám zanechal studnici poznatků, ze které budou čerpat ještě další generace. Slušný přehled jeho díla je možné najít na této adrese: http://www.oliversacks.com/in-the-news/. Po plodném, i když ne vždy snadném životě zemřel ve dvaaosmdesáti letech 30. srpna. Odešel do nebe „popráškovaného hvězdami“, jak je popsal v jednom ze svých posledních blogů.

(Psáno pro Psychosom)