Vývoj druhu Homo sapiens sapiens nebyl jednoduchou záležitostí a na dlouhou dobu dokonce ustrnul na jakémsi mrtvém bodě, kdy se až zdálo, že naši prapředci neodvratně míří do naprosto slepé ulice. Skutečnost, že se před 70 000 roky utrhli a rozběhli nevídaným tempem kupředu, je podle posledních výzkumů podmíněna tím, že se v dnešní Tanzanii objevili nadaní jedinci (jejich rodokmen pokračuje posléze až k Boltovi nebo k Owensovi), kteří byli schopni vyvinout takovou rychlost, že dokázali uštvat antilopu.

Tato skutečnost radikálně změnila jídelníček našich předků; vyšší přísun bílkovin vedl k rozvoji mozku a další zásluhu na něm měla nezbytná koordinace spolupráce, kterou byl podmíněn úspěšný lov. Zatímco příbuzní lidoopí se přece jen tu a tam pohybovali po všech čtyřech, exkluzivní bipedalita člověka napřímila, umožnila mu tak lepší rozhled (kdo tomu nevěří, může provést jednoduchý pokus a zaznamenat si, co všechno vidí, pohybuje-li se dejme tomu v Praze po Karlově mostě po čtyřech a jak se rozšíří jeho obzor, postaví-li se jen na dvě nohy) a uvolnila horní končetiny pro řadu užitečných aktivit. Muži mohli například hrát mariáš a tím si mozek tříbit ještě víc.

Dalším momentem pro rozvoj mozku bylo velkou rychlostí vyvolané zplacatění obličeje, legrační šimpanzí čumák se měnil na typický nos a vedlejším produktem těchto změn byla přestavba dýchací trubice, která začala k rostoucímu mozku přivádět více kyslíku (což bylo velmi výhodné, uvážíme-li, že naši předci nebyli v africké savaně nuceni vdechovat zplodiny benzinových ani naftových motorů, protože safari ještě nebylo vynalezeno).

Vědci zjistili, že kdyby se mozková kůra dnešního člověka vyžehlila a zbavila tak všech zářezů, prohlubenin, lalůčků a laloků, její rozměry by odpovídaly přibližně velké pizze. Ta by se pochopitelně musela skládat ze šesti vrstev a musela by být napěchována neurony. Asi by to k jídlu nebylo nic chutného, přestože obyvatelé některých tichomořských oblastí to považují za lahůdku (Mongolové zase beraní oči). Kůra našich prapředků v Africe byla jen o malý kousek menší a tak není divu, že vymyslela dělbu práce, ale také morálku. Lovci dostali sice největší část kořisti, aby byli při síle, leč museli se rozdělit s nadháněči, kteří by příště pomáhali raději konkurenci, a zcela zvláštní místa zaujal trenér a současně podolog, který pečoval jak o strategii a taktiku lovu, tak o nohy lovců. Z nich se později vyvinuli šamani, de facto nejmocnější členové společenství (navzdory tomu, že de iure vedoucí úloha patřila „králům“, jak je antropologové posléze nazývali; králové menších tlup byli označováni jako „králíci“).

Radiokarbonové analýzy prokázaly, že podologové zkoušeli u lovců některé způsoby dopingu, především rostlinných stimulancií, ale také transplantace opičích varlat a například jako popoháněčů používali též hejna ochočených, resp. zhypnotizovaných vos. Nedávný pokus replikovat tento postup a posléze jej aplikovat při sprintech, bohužel nedopadl dobře a byli při něm divokými vosami ubodáni dva činovníci olympijského výboru nejmenované euroasijské velmoci (nejen sportovní), pročež byla celá záležitost dokonale ututlána.

Soudruh Putin, který se podobných dobrodružných akcí pravidelně zúčastňuje, se zachránil jednak díky své výtečné tělesné kondici, jednak díky tomu, že za sebe jako obvykle poslal dubléra, jehož tělo bylo po starém zvyku mafiánů zalito do betonu a potopeno do moře poblíž Magadaskaru. Pozdravný telegram k přežití zaslali Putinovi jakýsi Kim z Asie, Zemin z Prahy a Vasil ze záhrobí.

Když lidé dostatečně zvětšili své mozky a rozprasili se do počtů, jimž africké gazely nestačily, vydali se do světa a na těchto cestách byli podologové nejen nezbytnými pomocníky, ale dle dochovaných pramenů také navigátory. Při prvním velkém stěhování se zrodila píseň Kupředu, levá, zpátky ni kvok, která doprovázela poutníky do jejich nových domovů. Přetrvala v anglické verzi až do konce 18. století, jak svědčí studie Cries of London, v níž byli podologové vedeni jako „quakers“. Jejich pokřik (v mém překladu) zněl: Kupředu levá, zpátky ni kvok! My vás zbavíme všech kuřích ok.

V rozvinutých společnostech časného a pozdního neolitu najdeme podology na nejvyšších sociálních stupních. Caesarova vítězství by nebyla možná, kdyby měl pajdavou armádu. Jako jiný typický příklad lze uvést, že Kleopatra si na Antoniovi vyžádala podology dříve, než vraždu své sestry; tak tehdy vypadalo pořadí hodnot.

K silné pozici ve společnosti patřila i opora duchovní, což církev velmi záhy reflektovala a přidělila podologům hned tři patrony: apoštoly a světce Petra a Jana a posléze ještě sv. Serváce. Ten byl důležitý proto, že Petr i Jan patronovali kdejaké počínání a byla oprávněná obava, že by podologové mohli přijít zkrátka. Svatý Servác došel pěšky z Arménie až do Maastrichtu, aniž se unavil, a proto se slaví 13. května, zatímco Den únavového syndromu slavíme 12. května, a to na počest Florence Nightingalové, která se unavila v krymské válce. Krymská válka byla pozoruhodným důkazem Murphyho zákona o tom, že nutnost je matkou podivných kooperací. Křesťanská Evropa v ní vyšla na pomoc mohamedánům z Turecka proti rozpínavosti pravoslavného Ruska. Nejvíc na ní vydělal Alfred Nobel, z něhož se poté stal neúnavný bojovník za mír.

Biskup Servác patřil k předním bojovníkům proti Arianismu, což bylo heretické učení hlásající, že není Duch svatý, ale jen Otec a Syn, který navíc musí Otce na slovo poslouchat, a popíralo tak de facto dosud panující partenogenetickou teorii Ježíšova zrození. V pojetí Arianistů byl Kristus jakýmsi mužským ekvivalentem Pallas Athény, která vyskočila z Diovy hlavy, kombinovaným s Afrodité zrozené z Uranových genitalií a mořské pěny. Servác neomylně poznal, že jde o agresivní projevy mužského šovinismu kombinovaného s Oidipským komplexem, odrážející skutečnost, že podologie byla výhradně mužským povoláním a tendencí přesunout tuto skutečnost také do teologické roviny a rázně zakročil. Maastrichtským ediktem nařídil, aby celé toto bludné učení bylo „dáno k ledu“, a proto se dostal mezi „zmrzlíky“ Pankráce a Bonifáce, zakladatele kryoterapie. Navíc mu bylo dovoleno vykonat zázrak: sto let po své smrti pokřtil vůdce Hunů Attilu a tím odvrátil nebezpečí hrozící Evropě z Východu. K podologii se dostal tak, že mu u nohou vytryskl pramen zázračné vody.

Jisté aspirace na patronování měli ještě dvojčata Kosma a Damián, kteří dle legendy připevnili jakémusi vojákovi místo ustřelené nohy jinou končetinu. Když se obdarovaný probral z narkózy, zjistil, že jde o nohu černocha, což se mu hnusilo, a tak si ji dvojčata zase vzala zpět. Zda ji šla transplantovat jinam, legenda už nepraví, nicméně tento čin je učinil patrony transplantačních programů.

Mohli bychom jmenovat desítky ba stovky vlivných podologů, za všechny uzavřeme tuto stať mírotvorcem Ischarem Zachariem, osobním chiropodem Abrahama Lincolna, který se snažil zastavit bratrovražednou válku Severu proti Jihu a měl k tomu už velice blízko, protože potkal svého soukmenovce na jižanské straně, s nímž to za pár šupů domluvil. Bohulibý plán překazili zbrojaři obou válčících stran, kteří toužili dosáhnout Nobelových peněz, což je svatá pravda.

Tento kulturně antropologický příspěvek kladu – symbolicky, jak jinak – k nohám budoucí Miss Podology, která má být podle zaručených zpráv zvolena na nejbližším kongresu Společnosti.

(Předneseno na 2. podologickém kongresu v Praze – 17. 10. 2015)