Všemocní Úředníci nám vrátili hodinu času ukradenou na jaře, a téměř čtvrtina z nás je toho mínění, že si ji mohli klidně strčit... za klobouk, protože to pro ně bude představovat zase nejméně dva týdny složitého uspořádávání jejich biorytmů.



V době, kdy se v letních vedrech plýtvá energiemi na výstavbu kluzišť, kdy světelný smog hrozí zakrýt Měsíc a posléze i Slunce a kdy se dny sváteční přestaly světit, jsou kecy o úsporách méně než potrhanou zástěrkou a svévolný příkaz: „Ode dneška musíte vstávat o hodinu dřív nebo později, protože My jsme tak rozhodli,“ je pouze výpovědí o tom, k čemu nám jsou lidé zvolení do rozhodujících pozic, kde mají hájit naše zájmy. Teď nám vracejí hodinu, kterou nám ukradli na jaře, a je to skoro jak navracení ukradeného církevního majetku, jen se kvůli tomu nemusíme léta soudit, protože za půl roku svou krádež zopakujou.

Nevím, kolik pracovních míst se vytvoří pro ty, kteří přeštelovávají hodiny, zastavují vlaky a přepisují jim jízdní řády, ani kolik dopaminu nateče do nucleus accumbens – mozkového jádra pocitu odměny – každému Úředníkovi, který se na této sadistické akci podílí, vím ale, že víc než 20 % populace tyto změny nese těžce.

Pozor, teď to bude nudné:

Nové poznatky o spánku nám mohou přiblížit jejich problém. Spánek je řízen dvěma mechanismy: cirkadiánním a homeostatickým. Abych nebyl nařčen z používání obscénních slov před večerkou, hned vysvětlím. Cirkadiánní systém je řízen slunečním světlem a jmenuje se podle toho, že trvá přibližně (circa) čtyřiadvacet hodin, tedy jeden kalendářní den (dies). Jeho zprostředkovatelem a ředitelem je párové mozkové jádro nucleus suprachiasmaticus, ke kterému směřují vlákna třetích světločivých elementů v sítnici – intrinsických gangliových buněk. Tyhle buňky zachycují světlo a zvláště rády si smlsnou na tom, které má vlnovou délku 450-480 nanometrů, taková hezká modř, které je ve světle žárovek zatraceně málo (tam převládá červená, která může stresovat).

V tomto systému nejde jen o vstávání a usínání, tím jsou řízeny všechny rytmy těla i duše počínaje všem známou teplotou, která je ráno nejnižší a před šestou nejvyšší, a konče třeba nejkvalitnější reakční dobou (některé jsou zachyceny na kresbě nahoře). Zajímavé je, že „malé budíčky“ v sobě mají všechny buňky v těle, takže třeba ledvina „ví“ v kolik hodin ráno má začít čurat, A když sem přivezou ledvinu z Kanady k transplantaci, bude ještě pár dní čurat v rytmech podle kanadského času.

A teď si uvědomme, že Slunce nesvítí stále stejně a zatímco když světla ubývalo a zimy přibývalo, rozhodli se broučci, že už nikam nebpoletí a ucpali chaloupku mechem a spali a spali a spali a dobře se jim spalo, našinec musí i v této době vstávat a chodit do práce. Kolem rovnodenností (na podzim i na jaře) cirkadiánní systém citlivějších lidí může zblbnout a rozpadnout se, protože neví, zda bude dlouhý den a krátká noc, nebo zda to bude naopak. Proto se objevují jarní a podzimní deprese, exacerbace žaludečních vředů a další zdravotní důsledky stresu. Duben a listopad jsou měsíce s nejvyšší sebevražedností! Ba i krávy chtějí dávat mléko ve svou dobu, nikoliv podle nařízení Úředníků.

A teď si představme, že do tohoto zmatku vyvolaného Matkou Přírodou přijde Blbec Úředník a posune ručičky o hodinu tam nebo zpátky!!! Co o tom říká Pedagogika Josefa Šuera z roku 1897? Tohle:



Napodobují-li „chytří“ ochotně kousání do tváře, napodobení posunu hodinových ručiček je ještě lákavější, protože vypadá vznešeněji. A tak říkají: Když nám to nevadí, proč by to mělo vadit vám? A jestli vám to vadí, tak se jděte picnout nebo voběsit (a oni jdou).

Druhý řídící je systém homeostatický, který vychází z různě silné individuální potřeby spánku po různě dlouhé době bdění. Standardní je, že vydržíme být vzhůru kolem šestnácti, sedmnácti hodin a pak začínáme být ospalí (k tomu: za „normu“ v potřebě spánku se považuje 5-9 hodin). Ta dva systémy by měly harmonicky ladit. Ale máme tu extrémní skřivany (zabít je!), kteří si musí před pátou vrzat a šmejdit, a extrémní sovy, kterým marně vykládáte, že když jdou spát ve dvě ráno, nemohou chtít, aby byly (ty sovy) v šest ráno čilé. Oběma teď posunou čas. Takže emaily, které dostávám od vrzajících skřivanů s časem 4:30, budou mít ode dneška v záhlaví děsivý čas smrti, 3:30.

Kdo se chce zábavným způsobem poučit o tajemství spánku, snů, chození ze spaní a dalších divných nočních dějů, vřele doporučuji knihu Richarda Wisemana: NOČNÍ ŠKOLA, Emitos, Brno, 2014.

Konec vědeckého žvatlání.

Jako kdyby bohatě nestačilo, jak do našich životů zasáhla výroba žárovek před stoletím. Dodnes lze narazit na přírodní obyvatele. Jak je uvedeno v článku: Horacio O. de la Iglesia, et al.: Access to Electric Light Is Associated with Shorter Sleep Duration in a Traditionally Hunter-Gatherer Community. J BIOL RHYTHMS, 2015;30(3):1-9.

Před pár roky bylo objeveno ve vnitrozemí Argentiny společenství žijící pradávným stylem lovců a sběračů. Ti, kteří v těchto oblastech drancují přírodní bohatství, tam zavedli hned elektřinu. Ale pak zasáhla vláda, další elektrifikaci zastavila a do nově objevených krajů poslala nejrůznější experty a badatele, mezi jinými také psychology, sociology a kulturní antropology. A ti zjistili mimo jiné, že ta část původního obyvatelstva, která zůstala bez proudu a bez elektrického osvětlení v původních podmínkách, spí v létě o 40 minut a v zimě o celou hodinu déle, než ti, kteří si mohou po večerech svítit a vyvádět další psí kusy, které jim elektrický proud (střídavý) dovolí.

My jsme na tom se spánkem ještě o kus dál. Jak se s tím vyrovnává náš organismus? To by samo o sobě stačilo k vysvětlení řady „civilizačních nemocí způsobených stresem“. Nestačí. V zájmu důkazu mého životního hesla: ČLOVĚK VYDRŽÍ VÍC NEŽ ZVÍŘE, JEN MU DÁT PŘÍLEŽITOST! se experimentuje dál. Dlouho na to měli blbci „přijatelnou“ (anebo alespoň spolknutelnou) výmluvu o šetření energií. Ta teď odpadla. Neměli bychom tedy ani šetřit energií potřebnou na jejich vyhubení!