My a voni
Je snadné hnát svou loďku populismu na vlně xenofobie, protože xenofobie (doslova strach z cizího) je vlastnost živým tvorům zcela přirozená a není na ní nic nepochopitelného.
Horší je to s pěstováním společného soužití, které tak přispívá k rozvoji mozku, neboť sociálně žijící tvorové mají ke všem úkolům ještě další – vyjít se sousedy a tak se zlepšuje řada jejich dovedností a funkcí. Makakové vytvářejí tlupy přibližně o čtyřiceti zvířatech, šimpanzi o šedesáti a člověk patří do smečky, která čítá kolem devadesáti jedinců. To jsou „jeho lidi“. ostatní jsou cizinci. S těmi, podobně jako lidoopi, buď vychází po dobrém, nebo se rve o teritorium, samice a další hodnoty.
Jak píše Joshua Greene, kdyby tu každých deset tisíc let přistála kosmická loď sledující druh Homo sapiens, bylo by prvních šest záznamů jejich badatelů dost nudných a monotónních: méně než jeden milion exemplářů, sběrači-lovci, primitivní kamenné nástroje. Zato sedmý zápis by zazářil: sedm miliard exemplářů, globální ekonomika, atomové zbraně, výlety do vesmíru. A stejné geny!
Podobně jako poznaly buňky, že se jim bude lépe přežívat ve větších celcích, a začaly vytvářet organismy, poznali lidé, že tam svět se hne, kam se síla napře a že síla společenství o tisících jedinců je větší než síla devadesátičlenné tlupy a tak vznikly kmeny a nakonec národy.
Je spíše zbožným přáním, než skutečností, že člověk je vyrovnán sám se sebou a že má také jakž takž vyvážené vztahy mezi JÁ a MY. Protože je tvor stádní, dovede se podřídit a skupinová morálka často zcela zastíní jeho osobnost se všemi kvalitními hodnotami, jak prokazují nejen četné experimenty sociální psychologie, ale především dvě světové války, v nichž konflikt MY versus ONI definitivně otřásl vírou v dobrotu lidské duše.
Dalo by se říci, že začátky jsou nevinné až směšné. Kdybysem to byl bejval věděl, tak bysem sem byl bejval nechodil! Nebo jinak, leč stejně nesmlouvavě. Kteří jsou nepřátelé: To jsou Ješiňáci, ti jsou nejzlejší. Ostávají v Chaloupkách, jsou zrzaví a mají obličeje pihovaté, takže jsou kropenatí jako boby, zvané řezníci. Jejich území se rozprostírá od hostince Na purku, zabírá nádraží a cihelnu a táhne se až k dělnickým domkům, zvaným Na Zavadilce. S nimi sousedí Dražáci, ale ti jsou zas falešní.... Avšak největší naši nepřátelé jsou Habrováci, to jsou ti nejhorší sprosťáci. Habrováci i do školy nosí plné kapsy kamenů. Mají přesilu. Jejich mravy jsou špatné, zvyky ošklivé. Povahy jsou nesnášenlivé. Často bývají po škole. Ve škole sedí v oslovských lavicích, protože neprospívají. Také vyrušují a na jiné to svádí. Ruce si nemyjí, také krk mívají špinavý... Mohaméédáni, to jsou pohani, mohaméédáni, to jsou pohani, kalhoty maj roztrhaný, smrkaj do dlaní...
My jsme ti bezvadní, oni jsou padouši. Ostrůvek ušlechtilých a krásných Čechů, jediných čelověků, trpí mezi nejrůznějšími uhry, co se usazují na xichtech, nemluvě o těch, co neumějí ani mluvit a tak jsou němci. (Ti na oplátku náš čacký lid nazývají böhmische Zirkel, což znamená české kružítko a jak píše Pavel Eisner, je to proto, že takové kružítko „nač přijde, to votočí“). Můj přítel z Holandska spatřiv pražskou magistrálu, řekl upřímně: „Takovouhle pitomost by nedokázali vymyslet ani Belgičani!“ Tam zase vzájemná láska Valonů a Vlámů otřásá stabilitou Bruselu a to velmi těší naše vlastence, kteří tohle diktátorské město nesnášejí. Jako by nestačilo, že tři sta let jsme úpěli pod nadvládou Vídně! Lidi na lidi jsou jako saně, člověk na člověka jako kat, podívejme se na ně, musíme naříkat.Laokon byl zničen božským zásahem, jeho dnešní nástupci se toho nemusejí bát, náš lid by povstal a jako Herkules by zardousil hned dva hady: pochybnost o tom, že jsme nejlepší a nejistotu o hanebnosti všech okolo nás. Přitom tenhle ničemný svět pohodlně vstřebal čtvrt milionů našich uprchlíků po sovětské invazi v roce 1968 (podobně jako 300 000 Maďarů po sovětském zásahu v roce 1956) s vědomím, že se mezi nimi najde několik statečných chlapíků, kapitánů Minaříků.
A když se tak bojíme podobných, bylo by snad na čase, aby naše tajné služby přestaly sledovat paní Nečasovou a řekly nám něco o tom, jaké je složení té vlny, která se probíjí na evropský kontinent. Zatím nás informuje pan prezident, jehož zprávy v poslední době nelze ověřit, jak říkával František Gel. Počet imigrantů na našem území se pohybuje v řádu desítek, těžké choroby, jmenovitě mluvme o tuberkulóze, která se projevila zatím jen u několika Ukrajinců, bez nichž by se zhroutilo naše úspěšně se rozvíjející stavebnictví. Přesto bychom se měli připojit k žalobě na kvóty.
A tak jediné, co je z posledních aktivit možné uvítat, je zákaz vánočních trhů v Praze, protože tohle komerční zvěrstvo si to zasloužilo už dávno.
Horší je to s pěstováním společného soužití, které tak přispívá k rozvoji mozku, neboť sociálně žijící tvorové mají ke všem úkolům ještě další – vyjít se sousedy a tak se zlepšuje řada jejich dovedností a funkcí. Makakové vytvářejí tlupy přibližně o čtyřiceti zvířatech, šimpanzi o šedesáti a člověk patří do smečky, která čítá kolem devadesáti jedinců. To jsou „jeho lidi“. ostatní jsou cizinci. S těmi, podobně jako lidoopi, buď vychází po dobrém, nebo se rve o teritorium, samice a další hodnoty.
Jak píše Joshua Greene, kdyby tu každých deset tisíc let přistála kosmická loď sledující druh Homo sapiens, bylo by prvních šest záznamů jejich badatelů dost nudných a monotónních: méně než jeden milion exemplářů, sběrači-lovci, primitivní kamenné nástroje. Zato sedmý zápis by zazářil: sedm miliard exemplářů, globální ekonomika, atomové zbraně, výlety do vesmíru. A stejné geny!
Podobně jako poznaly buňky, že se jim bude lépe přežívat ve větších celcích, a začaly vytvářet organismy, poznali lidé, že tam svět se hne, kam se síla napře a že síla společenství o tisících jedinců je větší než síla devadesátičlenné tlupy a tak vznikly kmeny a nakonec národy.
Je spíše zbožným přáním, než skutečností, že člověk je vyrovnán sám se sebou a že má také jakž takž vyvážené vztahy mezi JÁ a MY. Protože je tvor stádní, dovede se podřídit a skupinová morálka často zcela zastíní jeho osobnost se všemi kvalitními hodnotami, jak prokazují nejen četné experimenty sociální psychologie, ale především dvě světové války, v nichž konflikt MY versus ONI definitivně otřásl vírou v dobrotu lidské duše.
Dalo by se říci, že začátky jsou nevinné až směšné. Kdybysem to byl bejval věděl, tak bysem sem byl bejval nechodil! Nebo jinak, leč stejně nesmlouvavě. Kteří jsou nepřátelé: To jsou Ješiňáci, ti jsou nejzlejší. Ostávají v Chaloupkách, jsou zrzaví a mají obličeje pihovaté, takže jsou kropenatí jako boby, zvané řezníci. Jejich území se rozprostírá od hostince Na purku, zabírá nádraží a cihelnu a táhne se až k dělnickým domkům, zvaným Na Zavadilce. S nimi sousedí Dražáci, ale ti jsou zas falešní.... Avšak největší naši nepřátelé jsou Habrováci, to jsou ti nejhorší sprosťáci. Habrováci i do školy nosí plné kapsy kamenů. Mají přesilu. Jejich mravy jsou špatné, zvyky ošklivé. Povahy jsou nesnášenlivé. Často bývají po škole. Ve škole sedí v oslovských lavicích, protože neprospívají. Také vyrušují a na jiné to svádí. Ruce si nemyjí, také krk mívají špinavý... Mohaméédáni, to jsou pohani, mohaméédáni, to jsou pohani, kalhoty maj roztrhaný, smrkaj do dlaní...
My jsme ti bezvadní, oni jsou padouši. Ostrůvek ušlechtilých a krásných Čechů, jediných čelověků, trpí mezi nejrůznějšími uhry, co se usazují na xichtech, nemluvě o těch, co neumějí ani mluvit a tak jsou němci. (Ti na oplátku náš čacký lid nazývají böhmische Zirkel, což znamená české kružítko a jak píše Pavel Eisner, je to proto, že takové kružítko „nač přijde, to votočí“). Můj přítel z Holandska spatřiv pražskou magistrálu, řekl upřímně: „Takovouhle pitomost by nedokázali vymyslet ani Belgičani!“ Tam zase vzájemná láska Valonů a Vlámů otřásá stabilitou Bruselu a to velmi těší naše vlastence, kteří tohle diktátorské město nesnášejí. Jako by nestačilo, že tři sta let jsme úpěli pod nadvládou Vídně! Lidi na lidi jsou jako saně, člověk na člověka jako kat, podívejme se na ně, musíme naříkat.Laokon byl zničen božským zásahem, jeho dnešní nástupci se toho nemusejí bát, náš lid by povstal a jako Herkules by zardousil hned dva hady: pochybnost o tom, že jsme nejlepší a nejistotu o hanebnosti všech okolo nás. Přitom tenhle ničemný svět pohodlně vstřebal čtvrt milionů našich uprchlíků po sovětské invazi v roce 1968 (podobně jako 300 000 Maďarů po sovětském zásahu v roce 1956) s vědomím, že se mezi nimi najde několik statečných chlapíků, kapitánů Minaříků.
A když se tak bojíme podobných, bylo by snad na čase, aby naše tajné služby přestaly sledovat paní Nečasovou a řekly nám něco o tom, jaké je složení té vlny, která se probíjí na evropský kontinent. Zatím nás informuje pan prezident, jehož zprávy v poslední době nelze ověřit, jak říkával František Gel. Počet imigrantů na našem území se pohybuje v řádu desítek, těžké choroby, jmenovitě mluvme o tuberkulóze, která se projevila zatím jen u několika Ukrajinců, bez nichž by se zhroutilo naše úspěšně se rozvíjející stavebnictví. Přesto bychom se měli připojit k žalobě na kvóty.
A tak jediné, co je z posledních aktivit možné uvítat, je zákaz vánočních trhů v Praze, protože tohle komerční zvěrstvo si to zasloužilo už dávno.