Není psychopat jako psychopat, Eddie Chapman byl psychopat prvotřídního formátu a je jistou nespravedlností, že sláva, po níž tolik toužil, meteoricky zazářila až po jeho smrti, neb tak si to přáli v MI5. Celkem asi právem se domnívali, když jejich úspěšný double-agent bude spíš v ústraní, než v záři reflektorů.

Jaká byla Chapmanova životní cesta? Klikatá, jak jinak. Začal jako velmi úspěšný kasař, který pracoval v Londýně nezvyklými metodami – dynamitem. Není pro detektiva dobré být obětí předsudku, byť by šlo o předsudek plný vlasteneckých mýtů. Policisté se domnívali, že dynamit není britský styl a hledali pachatele mezi přivandrovalci z USA, speciálně Chicago se jevilo jako možné hnízdo takového lupiče. Chapman proto úspěšně unikal a když se mu konečně dostali na stopu, bleskově se přemístil na jeden z britských ostrovů v Lamanšském průplavu.

Zde se choval jako blbec a byl právem za svou neopatrnost potrestán, chycen, odsouzen a na několik let zde uvězněn. Lokálpatriotické postoje ostrovní byrokracie vedly k tomu, že se stal „jejich vězněm“ a nebyl vydán do Londýna. A jak si tak Chapman kroutil v base, vypukla světová válka, už druhá ve dvacátém století a nehájené ostrovy byly snadno dobyty německou brannou mocí. Ta nechala vězně v kriminále, ale Chapman tam nehodlal strávit mládí. Rozhodl se pro neobyčejně lstivý plán: roli dvojitého agenta.

Přihlásil se k Abwehru s věrohodně znějící motivací, že si přeje splatit Anglii to, že ho nechala trávit takovou dobu ve vězení. Nešlo to napoprvé, ale pak němečtí rozvědčící spolkli návnadu i s navijákem, vycvičili ho v jemnější práci s Nobelovým vynálezem a shodili v noci poblíž Londýna s jasnou instrukcí sabotáže v továrně na nepříjemná letadla. Chapman se hned po seskoku přihlásil na policii a na MI5.

Zde několik dnů váhali, ale pak se rozhodli jednat. Také na základě posudku jednoho z těch, kteří ho prověřovali. Kapitán Stevens napsal: „Chapman nezná strach a skopčáky z hloubi duše určitě nenávidí. Stručně řečeno, dobrodružství je mu na světě tím nejdražším. Jedná-li se o dobrodružství, dokáže udělat neuvěřitelné věci. S ničím si nedělá žádné starosti. Dnes je německým parašutistou, zítra podstoupí neuvěřitelný hazard aktivního dvojitého agenta, což jsou vysoké sázky, kvůli kterým žije…“

Simulovaný výbuch v továrně byl v Německu oceněn, přesto stažení agenta trvalo značnou dobu, jednak kvůli tahanicím mezi špičkami tajných služeb v Říši a také asi kvůli velké částce, kterou měl slíbenou k vyplacení a na kterou si dělali zuby jiní. Nakonec k němu došlo a po čase byl vyslán do Anglie znovu s úkolem navádět V2 na správné cíle, což si všichni za Kanálem vysvětlili po svém a tak ani tyhle nebezpečné zbraně moc škod nenadělaly.

To bychom měli jednoho slíbeného psychopata, navíc vlastence, který reálně vidí nepřátele, tam kde jsou a nestraší vymyšleným nepřítelem, aby stmelil dav, jemuž chce velet. Jak s tím souvisí novinářská etika? Jednoduše. Po simulované sabotáži zašli pracovníci MI5 za redakcí Times(ů) s požadavkem, aby o tom otiskli poplašnou zprávu určenou především vedení Abwehru jako nejvýznamnějšímu ze všech čtenářů toho dne.

Válka-neválka, šéfredaktor poslal MI5 k šípku (go to hell!), že tohle slušný novinář nedělá. Pan šéfredaktor Lidovek asi chyběl, když se o etice v jeho škole učilo a Babišovu fabulaci podepsanou neexistující Horákovou lokajsky nechal vytisknout. Pevně věřím, že Jirka Ruml tohle ze záhrobí vidí a těším se na jeho zásah.

Co se týká diagnostiky psychopatů, je třeba dát zapravdu Duttonovi, který říká, že existují zlí i hodní, či profesoru Blicklemu ze SNR, který rozeznává benigní a toxickou formu. Bohužel charakter britského kasaře několikanásobně předčí charakter psychopatů kteří se teď u nás prodrali k moci.

Chtěl bych apelovat na své kolegy, kteří dosud těmto uchvatitelům moci dělají stafáž, mlhu pro nerozhodnuté voliče, kteří si řeknou: No když je tam i pan profesor Bleble a paní docentka Tudletová, tak to zas nemůže být tak špatné, a ono je, aby následovali čestného postupu redaktorky Petry Procházkové a jasně se distancovali od těchto predátorů a jejich metod. Jestli v jejich službách setrvávají pod záminkou, že je napraví, tak chci upozornit, že tohle už tu bylo v roce 1968. Komunismus nebyl reformovatelný a zlo toxických psychopatů je naprosto nenapravitelné. Oni totiž kategorii dobra neznají.