Radkovová I, Hořejší J: ASPERGERŮV SYNDROM. Život pod společenským tlakem. Galén, Praha, 2018, 165 s.ISBN 978-80-7492-386-9. Cena (v Luxoru) 171.- Kč
Na seminářích o biblioterapii se doporučuje, aby knihy a další artefakty věnované životu nemocných, postižených a těžce se probíjejících četli v první řadě a především jejich blízcí, pečovatelé, ošetřovatelé, učitelé zdravotníci, protože se z nich dozvědí stokrát víc než z učebnic a přednášek. A také postižení, aby viděli, že nejsou sami.
O citované knize to platí stoprocentně, navíc informace o celé problematice je díky detektivní práci Jaroslava Hořejšího mnohem širší a doslov ukazuje na další možné souvislosti týkající se vzniku obtíží a možného léčebného zákroku úpravou diet a přísunem některých probiotik.
Na počátku byl zájem autorky podělit se o své dětské, adolescentní o dospělé zkušenosti se čtenáři. Nakladatel měl pro tuto snahu maximální pochopení a opatřil autorce zkušeného zpovědníka osobností zezdravotnictví i jejich pacientů a vznikl velmi zajímavý dialog, uvedený historií a pochybnostmi o zářivém charakteru jejich kmotra.
Dialog autorky a novináře začíná odkazem na tuto ne zcela jasnou historii a čtenáře musí uchvátit okamžitě autorčina schopnost sebereflexe, když v prvních řádcích textu píše: „Při kontaktu s takovými lidmi (= trpícími Aspergerovým syndromem) se málokdo ubrání pocitu, že je jimi citově vydírán, je jejich prodlouženou rukou do reality, stává se jejich sluhou.“ Je to právě odvaha vidět vlastní jednání očima druhých, která dělá ze subjektivní výpovědi – jíž by takovýto text mohl být – dramatický obraz života postiženého jedince a jeho nejbližšího okolí. Tohle plastické vudění nám dovoluje nahlédnout na pnutí i konflikty a zároveň umožňuje pochopení, které při stejně kriticky vstřícném pohledu čtenáře může znamenat podstatné zlepšení při zvládání náročných situací.
Uvědomění odlišnosti přichází již v předškolním věku a najít své místo ve světě pomáhají filmy o podobných dětech, které navíc přinesou informaci, že jde o jinakost, nikoliv mentální retardaci nebo defekt.Už v tomto věku dítě ocení, kdyý je mu ponecháno hájené teritorium, v němž se odehrává jeho jiný život. „Dětský kolektiv mi nikdy nebyl pohodlný – píše autorka – na mě byly některé děti až příliš interaktivní.“ zde vyvstává každodenní zěžkost se zařazením. Ve spojitosti s učením autorka srozumitelně popisuje, jaký problém představuje pro autisty zařazení informací do kontextu. To je přímo lekce pro pedagogy a speciální pedagogy (ti to snad ovládají), proč některé věci váznou až do doby, než na ně dítě nebo adolescent přijde vlastní cestou.
Dospělá adaptace je trefně posána takto: „...ve vztazích na pracovišti musí panovat jistá míra povrchnosti, aby se ti lidé neubili navzájem. Opravdu nemusíte o každém vědět všechno. A tak se můžete soustředit na vydělávání peněz, což je společný cíl všech.“ Takto postupně, ale stále s vhledem do obou světů, mapuje autorka svou náročnou cestu životem.
Mám rád Křičkovu báseň Jednička lomená jedničkou, která končí slovy: Svět by byl krásný, lidičky, kdyby / dle učitele Štěpničky každý z nás o bližním smýšlel / Jsi jednička lomená jedničkou / až na ty pravopisné chyby. Myslím, že to autorka předvedla ve svém textu přesvědčivě.

1.12.18