Příslušníci indické kasty nedotknutelných smrdí výkaly. Naši nedotknutelní také, ale na rozdíl od těch indických nám chtějí poroučet.

Prezident může lhát, až se mu od úst práší a nemusí se omlouvat, jak vyplývá ze soudních pří, je neřízená střela, která za sebe neručí a nikdo neručí za jeho kousky. Premiér může vymýšlet účelové zákony, o nichž ví, že neprojdou, ale udělají mu reklamu mezi lůzou. Strefovat se do církve, která už nejméně sto let nikomu neuškodila je snadnější, než se strefovat do vlastních estébáků, kteří tu škodili veřejně ještě před třiceti roky a škodí dodnes.

Parlament může tři roky odkládat schválení zprávy veřejnoprávních institucí, která by – když je dnes výsostně jasné, jak cenné zboží jsou informace – měla být schválena nebo tedy neschválena okamžitě.

Vyprávěl mi kdysi jeden Švéd, že když jim tímhle způsobem řádila městská rada, občané se sešli a odmítli platit daně. Ale u nás by si tenhle spolek zřejmě vytiskl peníze!

Špatné zákony jsou nejhorším druhem tyranie, řekl v polovině 18. století Edmund Burke. Mohou ale špatní zákonodárci udělat něco jiného? Když jich většina kývne na zřetelný nesmysl? Když se ve vládě nikdo nepostaví proti zběsilému impulzivnímu návrhu premiéra a v Lánech pro jistotu s předstihem stáhnou uši a prápor na půl žerdi?

Orwell by se nám docela hodil...