Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. V přepisování dějepisu jsme mistry a věřím, že ti, kdož podstrkovali různé varianty společné minulosti od konce čtyřicátých let nám – tehdy školákům a posléze dorostencům – v projevech, novinách a učebnicích, měli dost bystré učedníky, kteří nám dnes předvádějí za cizí peníze i z vlastní blbosti, co všechno se stalo a co se naopak nestalo.

Na konci čtyřicátých a na počátku padesátých let byl sice zastrašující teror v plné akci, na druhé straně tu ale bylo příliš mnoho pamětníků, tudíž se s tím muselo začínat opatrně. Beneš byl ponechán „u ledu“, zato Masaryk už byl vzpomínán nikoliv jako „prezident Osvoboditel“, jak.býval traktován v předchozích čítankách, ale jako ten nelida, který nechal střílet do dělníků.

28. říjen stále žil v generaci našich rodičů, nám ale bylo vysvětlováno, že všechno, co bylo podstatné, vlastně proběhlo 14. října a toto datum také dostalo své náměstí, dříve Kostelní. Zakrátko se objevilo heslo: Bez 7. listopadu by nebylo 28. října, což nám, kteří jsme ještě nebyli oblbení legendami o VŘSR připadalo nelogické, ale pak jsme pochopili, že teď nastaly časy, kdy jdeme nazpět. Hluboko do nevolnictví.

Divíšek – sovětský voják na pomníku v Rokycanech byl tak pokřtěn v souvislosti s rím, že se diví, jak se tam octnul a ve školách se děti dozvídaly, že Plzeň osvobodila Rudá armáda. Ty příslušníky naší armády, kteří bojovali za svobodu, bylo nutno pozavírat, některé popravit, faráře a intelektuály s nimi a hranice neprodyšně zadrátovat, aby odtud nikdo nemohl odejít, neboť zde se rodil ten nejlepší řád a u toho nebylo radno chybět. Ať žije KSČ a její následnice KSČM!

Pak se v režii KGB pomordovali soudruzi mezi sebou a napřed jsme proto Slánského v učebnicích dějepisu začerňovali a pak odčerňovali. Lhaní prezidentů bylo už tehdy dokonalé, v neděli Zápotocký hlásal, že měnová reforma nebude a v pátek byl celý národ okraden. Když se to v Plzni některým nelíbilo, byli hbitě vyhlášeni za agenty imprjálismu a nedopadli dobře, neboť s takovými bylo třeba zatočit.

V roce 1956, když se svět dozvěděl o části Stalinových zvěrstev, byl v Praze slavnostně odhalen jeho největší existující pomník, nazývaný Fronta na maso. Pražské jaro trvalo několik měsíců a připomínalo film Tančila jeno léto, zejména větu: Tančila jen jedno léto a to bylo tak krátké. Blbost komunistů byla patrná z nápisu: Lenine probuď se. Ten by to byl postřílel!

Pak to přišlo všechno nanovo navíc s tím, že většině z nás někdo odešel do emigrace, čímž to bylo těžší. Vyhrabat se z té Biafry ducha, jak označil trefně situaci Heinrich Böll, se zdálo nemožné. Ale byli tu úžasní lidé, kteří se nedali zlomit a Václav Havel byl mezi nimi jedním z nejaktivnějších. Přestože manželka Prokopa Drtiny, která jednou navštívila sezení u něj, konstatovala: Vašíku, tady je to zase samej komunista. I s nimi se povedlo.

A protože narcisové, kteří se svezli na vítězné vlně ex post, jeho velikost nemohli ustát, už dlouho bojují proti němu, proti jeho dílu, jeho monumentálnímu odkazu a také proti všem pravdoláskařům a sluníčkářům. Vědí a hlásají, že se Havel domluvil s Adamcem, že když mu nechá Lucernu, tak on ho nezavře a z prezidenta, kterého nám záviděl celý svět se stal agent Wallstreetu, sionistů, ožralej kulisák, kterého dosadily temné síly, aby uloupil tuto zem ze sovětského ráje a zaprodal ji NATO a Evropě. Oceňují ho stejně jako kdysi komunisti.

Disent byl srabům od počátku trnem v oku, špatným svědomím, které nutno znectít. Jakási společenská nula už nám na blogu vysvětlila, že Hutka byl NIKDO a jak se ta výročí blíží, těším se na oslnivou spršku plivanců z tlam těch nejpovolanějších. Ale věřím, že podobně jako když na Albertově Zeman prznil s Konvičkou výročí 17. listopadu, se ozvou ti, kterým smysl pro čest a pravdu ještě neodumřel, ale představuje jejich významnou osobnostní charakteristiku a morální hodnotu.