Před třiceti roky jsem četl velice hezkou práci sledující, jak lidé vnímají názvy dvou nemocí, které po svém nástupu, hubily lidi skoro stejně. Pomocí zajímavé metody (moc hezká hračka: Osgoodův sémantický diferenciál) badatelé porovnávali slova „infarkt“ a „rakovina“.

Mluvím o době pro některé současníky již vzdálené a připomínám, že první vrchol úmrtí byl stejný: po pěti letech u obou chorob.

Zatímco „infarkt“, zřejmě díky prvním úspěchům invazivních kardiologických metod, byl tehdy hodnocen velmi benevolentně, pojem „rakovina“ byl zatížen hrůzou, děsem a odporem. Dnes umírá daleko víc lidí na nemoci oběhové soustavy než na novotvary a slovo rakovina bylo zbaveno své iracionální aury a stalo se běžným pojmem. Především zásluhou léčebných úspěchů, ale též též díky (tady je ta předpona namístě) četným autobiografickým publikacím o osobních zkušenostech, které sňaly tabu z této oblasti.

Jak mi sdělila autorka jedné takové knížky, které jsem pomáhal na svět (té knížce), rakovina „jako kdyby ji odšpuntovala“ a její tvůrčí aktivita se podobá aktivní sopce. My, kteří jsme zkušeností s touto potvorou prošli, si – každý svým způsobem – uvědomujeme, že jsme na světě „v podmínce“, o to víc si ho můžeme vážit. Po 32 ozářeních (na tom 33. se ohnuly paprsky, tak mi je odpustili) jsem si dal titul Jeho Osvícenost (požehnaný Danou Drábovou) a přidělil si hodnost triskupa (to je mezi biskupem a tetrarchou). Lidé se tak na mě obracejí a nevědí, že jsem v této oblasti jako psychiatr zcela nevzdělán, stejně jako většina mých kolegů, zato jako zkušený onko-laik pro ně mohu něco udělat.

Napsala mi dáma, která před časem byla nejen tělesně, ale i psychicky zasažena diagnózou rakoviny a tak krom onkologů se dostala i ke mně. Viděli jsme se naposledy loni před Vánoci, kdy byla celkem v pohodě. Její včerejší dopis začíná: Srdečně zdravím a mám přání, jestli se Vám mohu vypsat ze svých strachů a úzkostí...

Její ošetřující lékař je zřejmě zdatný onkolog a zřejmě naprostý komunikační blb. Když si oba pochválili, jak jsou výsledky i zdravotní stav bezvadné a pacientka projevila naději, že to tak půjde dál, zpražil ji ujištěním, s tím ať nepočítá. Když se ptala, zda pojišťovna nebude dál hradit léčbu, nebo tělo, zda nevydrží, vysvětlil jí, že nádor „si zvykne“ a vše půjde do kopru.

To není objektivní informace, to je zhovadilost! Pane kolego, kdybyste tohle provedl mně, byla by moje reakce jiná. Medicína není tak velkolepá, aby mohla věštit jednomu konkrétnímu člověku. Má statistické výsledky, ale ty nejsou schopné předpovědět osud toho pacienta, který je právě v ordinaci. Navíc vyvolání takovýchto negativních emocí (a s tím musí průměrně inteligentní člověk počítat – blb nemusí!) určitě nepatří do programu dobré léčebné praxe.

Jako triskup necírkve všech těch, kteří jsme přechodili, přecházíme a budeme přecházet rakovinu, chci říct: nedejte si vzít naději! Emoce jsou zatraceně tělesné děje, které ovlivňují naši imunitu. Hledejte radost, hledejte smysl! To jsou faktory, které posilují život. A tyhle absolventy Prognostického ústavu, který vyprodukoval pěkný sajrajt, nahlaste ČLK pro poškození zdraví!