V sedmi letech má už jeho mozek za sebou dvě velké revoluce a je schopen generovat dospělý elektroencefalografický (EEG) záznam a přesto má tu výhodu, že čas mu ubíhá pomalu. Pamatujete se, jak dlouhé byly prázdniny, když jsme chodili do obecné školy? A pak se přežene sedmdesát let jako vítr.

Pak je najednou mládí pryč, lochneska kariéry končí odchodem do důchodu a když máme štěstí, trávíme většinu života mimo zdravotnická zařízení. Vnoučata, jako odměna za to, že jsme neumlátili vlastní děti, začínají také vytvářet problémy, nehledě na to, že písmenka jsou čím dál tím menší a schody čím dál tím vyšší. A nebýt sem-tam nějaké volby prezidenta, ani nevíme, že už uteklo další desetiletí.

Když je člověku deset let a je 30. září a jmenuje se Ellia Wiesel, nemůže tušit, že dostává k narozeninám zajímavý dokument, který mu bude životním osudem a který se jmenuje Mnichovská dohoda a který znamená rozbušku mírové politiky 20. století. Děkuji mu, tak jako děkuji lovci nacistů Simonu Wiesenthalovi a Mossadu, za zachování paměti, jíž se tak ochotně vzdáváme.

Když je člověku osmdesát a víc, je mu dáno přemýšlet, zda je k dnešnímu a zítřejšímu datu důležitější přemýšlet o důsledcích politického zakotvení našeho státu, nebo plakat nad Karlem Gottem.