Cédéčko se stejnojmenným názvem nám připomíná Vladimíra Svitáčka i jeho životní filosofii.

Uvádí je úvahou, jak se zachovat, když si někdo stěžuje. Záplava žalob nad konkrétními i obecnými neduhy končí lamentací: A k tomu ještě prší. Autor na to odpovídá: Já jsem rád, že prší. Na otázku, proč, vysvětluje: Ono by pršelo stejně, ať jsem rád nebo nejsem a já jsem raději rád; tak jsem rád, že prší.

Vladimír Svitáček přišel na svět před stoletím ve Střelicích u Brna a opustil nás v roce 2002. Píše se, že byl herec, scénárista a režisér, ale to je povrchní charakteristika. Byl především úžasný umělec, umělec života navíc nadaný schopností sebeironie. Neměl rád komunisty a oni neměli rádi jeho a kde mohli, tam mu škodili. Ale na druhou stranu nemohli zastavit explozi jeho tvůrčího ducha, která se veřejně projevila na Expo v Bruselu a v Montrealu spolu s Jánem Roháčem, Jiřím Šlitrem a Miroslavem Horníčkem. Jeho rukopis je patrný také a muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Spolupráce s Miroslavem Horníčkem na Hovorech H byla jedním z mála osvěžení české televize, která podle autorů tohoto pořadu – eufemisticky řečeno – byla stále v plenkách.

Kromě několika vzpomínek na stránkách Ondřeje Suchého je uvedené cédéčko vlastně jedinou souhrnnou zprávou, kterou dnes máme o jeho cestě životem. Potěší historka o ruské gramodesce s nápise, Oхота на тигера, z níž se vyklubal slavný Tiger rag, nebo vzpomínka na letmé setkání se Sophií Loren.

Nebylo jiného zbytí, než ho spolu s dalšími oficiálně ocenit, po roce 1968 mu ale rázně zatnout tipec. Soudružskou sekeru zatnutou do české kultury bohužel pociťujeme dodnes.

Spolu s ním by oslavil dnes také stoleté narozeniny Svatopluk Studený, filmový režisér a autor cenných snímků o českých kulturních památkách zapsaných v UNESCO od Karlštjna po Hrad, dále na dějiny české hudby i na významné osobnosti (prof. MUDr. Jiří Syllaba).

Aby to nebylo úplně strohé, mám v paměti jednu jeho vzpomínku na konzervatoř, kterou vystudoval. Na první hodinu jevištní řeči přišel s cigaretou v koutku úst profesor Miloš Nedbal a utrousil: Teď jděte domů, napříště Nerudova Balada horská.
Příští hodinu se přihlásila první šprtna s přednesem: Povězte mi, matičko má, co že rány zhojí... Blbě, řekl Nedbal, další. Povězte mi, matičko má... Blbě a teď dávějte pozor. Velmi pomalu, velmi nahlas a zřetelně slabikoval: po-věz-te mi ma-tič-ko má... A to jsme dělali do vánoc. Nikdo si neumí představit, jak jsme ho nenáviděli!

Ale zase tenkrát herci uměli mluvit tak, že jim bylo rozumět.

Praha 17.1.2021