Buďte rádi, že prší
Cédéčko se stejnojmenným názvem nám připomíná Vladimíra Svitáčka i jeho životní filosofii.
Uvádí je úvahou, jak se zachovat, když si někdo stěžuje. Záplava žalob nad konkrétními i obecnými neduhy končí lamentací: A k tomu ještě prší. Autor na to odpovídá: Já jsem rád, že prší. Na otázku, proč, vysvětluje: Ono by pršelo stejně, ať jsem rád nebo nejsem a já jsem raději rád; tak jsem rád, že prší.
Vladimír Svitáček přišel na svět před stoletím ve Střelicích u Brna a opustil nás v roce 2002. Píše se, že byl herec, scénárista a režisér, ale to je povrchní charakteristika. Byl především úžasný umělec, umělec života navíc nadaný schopností sebeironie. Neměl rád komunisty a oni neměli rádi jeho a kde mohli, tam mu škodili. Ale na druhou stranu nemohli zastavit explozi jeho tvůrčího ducha, která se veřejně projevila na Expo v Bruselu a v Montrealu spolu s Jánem Roháčem, Jiřím Šlitrem a Miroslavem Horníčkem. Jeho rukopis je patrný také a muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Spolupráce s Miroslavem Horníčkem na Hovorech H byla jedním z mála osvěžení české televize, která podle autorů tohoto pořadu – eufemisticky řečeno – byla stále v plenkách.
Kromě několika vzpomínek na stránkách Ondřeje Suchého je uvedené cédéčko vlastně jedinou souhrnnou zprávou, kterou dnes máme o jeho cestě životem. Potěší historka o ruské gramodesce s nápise, Oхота на тигера, z níž se vyklubal slavný Tiger rag, nebo vzpomínka na letmé setkání se Sophií Loren.
Nebylo jiného zbytí, než ho spolu s dalšími oficiálně ocenit, po roce 1968 mu ale rázně zatnout tipec. Soudružskou sekeru zatnutou do české kultury bohužel pociťujeme dodnes.
Spolu s ním by oslavil dnes také stoleté narozeniny Svatopluk Studený, filmový režisér a autor cenných snímků o českých kulturních památkách zapsaných v UNESCO od Karlštjna po Hrad, dále na dějiny české hudby i na významné osobnosti (prof. MUDr. Jiří Syllaba).
Aby to nebylo úplně strohé, mám v paměti jednu jeho vzpomínku na konzervatoř, kterou vystudoval. Na první hodinu jevištní řeči přišel s cigaretou v koutku úst profesor Miloš Nedbal a utrousil: Teď jděte domů, napříště Nerudova Balada horská.
Příští hodinu se přihlásila první šprtna s přednesem: Povězte mi, matičko má, co že rány zhojí... Blbě, řekl Nedbal, další. Povězte mi, matičko má... Blbě a teď dávějte pozor. Velmi pomalu, velmi nahlas a zřetelně slabikoval: po-věz-te mi ma-tič-ko má... A to jsme dělali do vánoc. Nikdo si neumí představit, jak jsme ho nenáviděli!
Ale zase tenkrát herci uměli mluvit tak, že jim bylo rozumět.
Praha 17.1.2021
Uvádí je úvahou, jak se zachovat, když si někdo stěžuje. Záplava žalob nad konkrétními i obecnými neduhy končí lamentací: A k tomu ještě prší. Autor na to odpovídá: Já jsem rád, že prší. Na otázku, proč, vysvětluje: Ono by pršelo stejně, ať jsem rád nebo nejsem a já jsem raději rád; tak jsem rád, že prší.
Vladimír Svitáček přišel na svět před stoletím ve Střelicích u Brna a opustil nás v roce 2002. Píše se, že byl herec, scénárista a režisér, ale to je povrchní charakteristika. Byl především úžasný umělec, umělec života navíc nadaný schopností sebeironie. Neměl rád komunisty a oni neměli rádi jeho a kde mohli, tam mu škodili. Ale na druhou stranu nemohli zastavit explozi jeho tvůrčího ducha, která se veřejně projevila na Expo v Bruselu a v Montrealu spolu s Jánem Roháčem, Jiřím Šlitrem a Miroslavem Horníčkem. Jeho rukopis je patrný také a muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Spolupráce s Miroslavem Horníčkem na Hovorech H byla jedním z mála osvěžení české televize, která podle autorů tohoto pořadu – eufemisticky řečeno – byla stále v plenkách.
Kromě několika vzpomínek na stránkách Ondřeje Suchého je uvedené cédéčko vlastně jedinou souhrnnou zprávou, kterou dnes máme o jeho cestě životem. Potěší historka o ruské gramodesce s nápise, Oхота на тигера, z níž se vyklubal slavný Tiger rag, nebo vzpomínka na letmé setkání se Sophií Loren.
Nebylo jiného zbytí, než ho spolu s dalšími oficiálně ocenit, po roce 1968 mu ale rázně zatnout tipec. Soudružskou sekeru zatnutou do české kultury bohužel pociťujeme dodnes.
Spolu s ním by oslavil dnes také stoleté narozeniny Svatopluk Studený, filmový režisér a autor cenných snímků o českých kulturních památkách zapsaných v UNESCO od Karlštjna po Hrad, dále na dějiny české hudby i na významné osobnosti (prof. MUDr. Jiří Syllaba).
Aby to nebylo úplně strohé, mám v paměti jednu jeho vzpomínku na konzervatoř, kterou vystudoval. Na první hodinu jevištní řeči přišel s cigaretou v koutku úst profesor Miloš Nedbal a utrousil: Teď jděte domů, napříště Nerudova Balada horská.
Příští hodinu se přihlásila první šprtna s přednesem: Povězte mi, matičko má, co že rány zhojí... Blbě, řekl Nedbal, další. Povězte mi, matičko má... Blbě a teď dávějte pozor. Velmi pomalu, velmi nahlas a zřetelně slabikoval: po-věz-te mi ma-tič-ko má... A to jsme dělali do vánoc. Nikdo si neumí představit, jak jsme ho nenáviděli!
Ale zase tenkrát herci uměli mluvit tak, že jim bylo rozumět.
Praha 17.1.2021