Lidské tragedie jsou výnosným předmětem turistického byznysu. Označení „hyenismus“ je k těmto tvorům nespravedlivě, protože hyeny by nikdy nenapadlo zajet se vyfotit na pobřeží zničené tsunami a pokryté vyplavenými mrtvými těly.

Mezi webovými stránkami, které mi docházejí ze světa, je také web Academia, který, když je dobře naladěn, přináší zajímavé čerstvé informace. Tou dnešní je článek indického profesora z Kalkatské university Abina Chakrabortyho nazvaný: „Kostry – a co je za nimi: uvadající emoce a hororové selfie“, otištěný v letošním březnovém čísle Academia Letters.

Nešťastný příběh se silným nánosem hororu se odehrál v Kalkatě. Zde začal v červnu 2015 z jednoho bytu v Robinson Street unikat kouř a hasiči, kteří přijeli situaci řešit, našli v bytě dvě mrtvá těla. Z toho jedno byla již téměř jen ženská kostra oblečená v šatech a druhé její otec, který zemřel následkem požáru. Kromě toho zde byl pytel s kostmi dvou psů.

Z vyšetřování vyplynulo, že po smrti svých psích mazlíčků žena zemřela zřejmě žalem bez cizího zavinění. V bytě pak s jejím tělem dlouhé měsíce pobyval její bratr, aniž cokoliv učinil pro její pohřbení. Zpráva o této události byla senzací týdne a k domu začaly proudit davy zvědavců. Před domem si většina z nich pořizovala selfie. Autor článku celkem oprávněně soudí, že to není projev piety, ale chorobné senzacechtivosti a exhibicionismu, když do světa sociálních sítí je masivně posílána fotografie místa tragedie, v popředí se smějícím se obličejem turistek a turistů. A zítra tentýž obličej nad snídaní, v hovoru s přáteli nebo také na své svatbě.

V komentáři k tomuto jednání vyslovuje autor názor, že se nejedná jen o prostou indolenci a necitlivost, ale o součást a spoluvytváření postmoderní hyperreality, v níž lidské osobnosti, vztahy, děje a předměty ztrácejí svou přirozenost, v níž hrůza neděsí, smrt nezarmucuje a groteska se stává nechutnou. Hyperrealita je pak vnímána jako stav, v němž realita snadno splývá s fikcí, tudíž neexistuje žádná zřetelná hranice, kde jedna končí a druhá začíná. Slovinský filosof Slavomír Žižek nazývá tento stav „pouští reality“.

Pokud je selfie obrazem naší doby, v níž více než o skutečný život jde o zážitky, stojí to jistě za zamyšlení (pokud je toho současný jedinec s neodložitelným chytrým telefonem v ruce, vedle talíře či v posteli ještě vůbec schopen).