Osamělý hrdina v české společnosti; předpodělané od dávných dob po dnešek


Bylo by nadbytečné opakovat všechna historická data a zásluhy zejména v roce 1848 a v letech poté, kdy naděje na svobodnější život byly zadušeny. Havlíček byl neuvěřitelně pilný, bojovný a pedagogický, jak dosvědčují čtyři svazky jeho novinářských článků uspořádaných jako Vybrané spisy Karla Havlíčka Borovského Karlem Tůmou a vydaných nakladatelstvím Karla Šolce v Kutné Hoře.

Byl osvětářem v tom nejlepším slova smyslu objasňujícím význam konstituce a politické angažovanosti, jasnozřivým politikem, který po pobytu v Rusku rázně odmítal panslovanské myšlenky a vizionářem, který viděl daleko do budoucnosti, jak mimo jiné dokazuje text ze stati nazvané Komunismus (op.cit., Díl druhý, s.92-98), kde píše: Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá mít žádné jmění, nýbrž , a každý dostával jen část zaslouženou a potřebnou k výživě. aby všechno bylo společné. Bez všelikých důkazů a výkladů, vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení je nanejvýš bláznovské a že se mohlo je vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

Jeho osamělost v boji se zlem ilustruje nepatetický výrok: My Čechové velmi mnoho máme rádců, ale málo pomocníků a pozorovatelů. Každý ví, kterak bychom se měli v politickém a v národním ohledu chovati, ale nikdo nehne ani stéblem, aby svou moudrou radu také ve skutek uvedl.

Na výtky těch, kteří už to vzdali, že chce být mučedníkem (jak se tu nikoliv nabízí, ale přímo vnucují reakce na Chartu 77), píše v Pozorovateli politickém: V jednom posledním čísle vytýká mi pan redaktor Pražských vládních novin v nedůstatku něčeho podstatnějšího, „že prý bažím po mučednictví, abych byl litován, co pro národ vystojím a vytrpím.“ Na toť by přece si mohla vláda lehko pomoci a snadně mě připravit o tuto mučednickou korunu, kdyby mne nechala na pokoji.

Jak známo, na pokoji ho nenechala a v roce 1851 ho deportovala do Brixenu, kde vzniklo úžasné moudrostí naplněné básnické dílo doplňující bohatou sbírku epigramů. Tak se v Kukulínově příběhu dozvíme, že „co král chce, zdrávoť pro poddané“ a v Křtu svatého Vladimíra, že „na ponížené dušinky cár milostně hledí“

Největší tragedie a zlom v životě přinesl návrat z vyhnanství. Jeho žena byla mrtvá, dcera, za kterou nesměl, žila v Praze.a když ho nakonec vláda do Prahy pustila, prakticky umíral. Vláda to mohla udělat daleko dřív, protože pobyt v hlavním městě království byl snad ještě horší, než cokoliv jiného. Lidé se mu vyhýbali, známí dělali, že ho nevidí a přecházeli na druhou stranu ulice, když ho měli potkat. To byla společnost, za kterou se nasazoval!

Zato funus byl monstrózní a z kostek másla na hlavě vystavěli čecháčkové sentimentální pomník, kam chodili ronit krokodýlí slzy. To bylo před 160 roky a chodí to u nás tak dodnes. Spí Havlíčku v svém hrobečku – to co národ pro tebe udělá, je zpěv sentimentálních písní. Za živa nic. Abych nebyl nespravedlivý: nic, kromě ostrakizace.

Ten příběh by byl veskrze truchlivý, kdyby nenesl zároveň naději, že čas od času se takovéto osobnosti rodí a přinášejí světlo.

Věcné proroctví shrnul autor v Perunově testamentu:
Tak to chodí na tom světě
každou chvíli jinak,
dneska ctí tě za svatého,
zejtra budeš sviňák.

Dnes vám bozi, vy ubozí,
kadidlo lid pálí,
a zejtra vás jako smeti
v kalužinách válí.

Dělají si nové bohy
dle svého pohodlí,
koho včera oběsili,
k tomu se dnes modlí.

Všechno na světě je marné
i království boží,
všechno mine a pomine
jako špatné zboží.

Jenom caři, samovláda
a takové sloty
přetrvají věčně věků
jak juchtové boty.