Doktore, vy jste se zase kochal... (Vesničko má středisková)

Kochám se nejméně dvakrát týdně. Jezdím do práce osmnáctkou a protože nasedám v obou směrech skoro na konečné, mohu si vybrat i příslušnou stranu sedadel. Ráno cestou do ambulance zbystřím na Staroměstské a u Karlových lázní sleduji proměnlivé obrazy Hradčan, někdy s vycházejícím sluncem, které se do nich opírá, jindy (jako dneska) jen černý obrys proti tmavošedému horizontu. Cestou zpět je to jiné světlo a krása celého komplexu je stejná a jiná, pokaždé jiná a stále krásná. Pro tvou krásu, Praho, chtěl bych žíti znova...

A pak se rozhlédnu, co dělají mí spolucestující a zjistím, že většinou koukají do mobilů a šťouchají do nich prstíčky. Tuhle se mi líbil člověk, nad kterým jsem stál, který sledoval svou cestu na mapě v mobilu, místo aby se podíval, kudy jede. Akorát většinou jen jedna osoba řve do mobilu a vypráví o zklamání ze včerejšího nákupu, nebo udílí instrukce. Když jsou ty osoby dvě, vzniká surrealistický dialog o tom, jak včera to bylo hrozný, tak ať nezapomene koupit vajíčka. Da, da, ja pritakaju. Čechov by záviděl a Ionesco by se šel vrátit do sirotčince.

Tento text není sranda, to je kázání. KRÁSA JE RADOST, KTERÁ TRVÁ a když ji neumíme vnímat a ocenit, nesmírně se ochuzujeme. Tisíce cizinců sem jezdí, aby si zapsali do paměti i fotoaparátů pohled přes Vltavu od Karlových lázní a našinci na to kašlou. Je to asi dva měsíce – byl úplněk – večer zapadalo slunce do modro-žluto-rudých načechraných peřin, jel jsem v podvečer svou trasou na seminář do VFN na Karlovo náměstí a zíral a zíral a zíral. Nebýt toho, že jsem tam měl být ve stanovenou dobu, byl bych vystoupil a dočkal západu Slunce a východu Luny. A ti kolem mne čuměli do mobilů.

Riziko vidím v tom, že mě, který chytrý telefon nemá a v MHD s ním nepracuje, jednou označí za šílence a skončím v Bohnicích. Bohudík tam mám nějaké kamarády a doufám, že to usmlouvám jen na ochrannou léčbu ambulantně.