Spiritualita a religiozita
Spiritualita není věda o vyvolávání duchů a religiozitu nezosobňují svíčkové báby.
Epidemiologické transkulturální výzkumy zjišťují, že po katastrofických událostech následuje vzestup spirituality i religiozity. Velká katastrofa dovolí, aby si člověk uvědomil svou nepatrnost na Zemi, u těch bystřejších to uvědomění zahrne i vesmír. To se týká nejen věřících, ale také „neznabohů“.
Evropa je podvědomě daleko víc v nevědomém vlivu křesťanství, než je ochotná si to uvědomit. A také každá polovina jiným. Jako dlouhodobě působící aktivní odborník v transplantačním programu jsem nemohl přehlédnout rozdíl mezi dříve silně katolickými a silně protestantskými zeměmi. Zatímco „katolíci“ byli ochotni dát své orgány po smrti kdekomu a bez štráchů, ochotní „protestanti“ měli pro potenciálního dárce vypracovanou „donor card“, a ti bez ní byli tabu.
Přestože obě vlastnosti uvedené v nadpisu vztahujeme podvědomě k nějakým organizacícm – většinou církvím – není to tak. Spiritualita je podle mého emoční i racionální vědomí čehosi, co nás přesahuje. Velká část spirituálně orientovaných lidí je ještě organizovaná v církvích, pak jsou „věřící, ale nepraktikující“ a pak jsou – jak říká Tomáš Halík – „něcisté“, kteří věří, že je tu něco, co je nad námi a co má ve vzniku a řízení vesmíru své prsty. Ateisté jsou na tom nejzávažněji, protože musí věřit, že nevěří.
Stále ještě religióznější USA než Evropa má čtyři křesťanské Pánbuchy, jk říkala moje vnučka po první návštěvě kostela. Jeden je trochu jako Republikánský šerif: Něcos provedl, tady máš za uši! Druhý je pozůstatek černošských otroků: Tady ne, ale počkej tam nahoře! Třetí je něco jako mořská želva: Snesl tady vejce a dál se o ně nestará. A čtvrtý je můj a také ho vzýval Heinrich Heine, který údajně na smrtelném loži řekl: Věřím, že Bůh mi odpustí; konečně je to jeho řemeslo.
Pak je tu velká parta těch, kterým dá větší práci „nevěřit“, než věřit a proto mají také o něco málo větší čelní laloky (ne vždy). Nevěřící ale jsou mnohem nejistější, zatímco věřící si dělají méně starostí. Mají tedy život s menším podílem stresu, vyplaví méně kortizolu, nemají tolik poplachových imunitních reakcí.
Postupně ubývá odborných a vědeckých článků o vlivu spirituality a religiozity na celkové zdraví (významný vrchol byl asi před šesti roky), záhy jich ale zase přibude. Jejich závěry jsou jednoznačné. Spiritualita i religiozita napomáhají celkovému (a nejen duchovnímu) zdraví jednak posílením imunity, jednak životním stylem.
Na jeden blog už je to až dost písmen. Nicméně říkám lidem, kteří mají starosti: Zajděte si sednout na 30 minut do kostela. Posadit se tam a nic víc. Nemusíte nic slibovat, z ničeho se zpovídat, jen setrvejte těch 30 minut v prostoru, který byl určen pro duchovní rozměr člověka. Těm zbývajícím našim potřebám to docela pomůže.
Epidemiologické transkulturální výzkumy zjišťují, že po katastrofických událostech následuje vzestup spirituality i religiozity. Velká katastrofa dovolí, aby si člověk uvědomil svou nepatrnost na Zemi, u těch bystřejších to uvědomění zahrne i vesmír. To se týká nejen věřících, ale také „neznabohů“.
Evropa je podvědomě daleko víc v nevědomém vlivu křesťanství, než je ochotná si to uvědomit. A také každá polovina jiným. Jako dlouhodobě působící aktivní odborník v transplantačním programu jsem nemohl přehlédnout rozdíl mezi dříve silně katolickými a silně protestantskými zeměmi. Zatímco „katolíci“ byli ochotni dát své orgány po smrti kdekomu a bez štráchů, ochotní „protestanti“ měli pro potenciálního dárce vypracovanou „donor card“, a ti bez ní byli tabu.
Přestože obě vlastnosti uvedené v nadpisu vztahujeme podvědomě k nějakým organizacícm – většinou církvím – není to tak. Spiritualita je podle mého emoční i racionální vědomí čehosi, co nás přesahuje. Velká část spirituálně orientovaných lidí je ještě organizovaná v církvích, pak jsou „věřící, ale nepraktikující“ a pak jsou – jak říká Tomáš Halík – „něcisté“, kteří věří, že je tu něco, co je nad námi a co má ve vzniku a řízení vesmíru své prsty. Ateisté jsou na tom nejzávažněji, protože musí věřit, že nevěří.
Stále ještě religióznější USA než Evropa má čtyři křesťanské Pánbuchy, jk říkala moje vnučka po první návštěvě kostela. Jeden je trochu jako Republikánský šerif: Něcos provedl, tady máš za uši! Druhý je pozůstatek černošských otroků: Tady ne, ale počkej tam nahoře! Třetí je něco jako mořská želva: Snesl tady vejce a dál se o ně nestará. A čtvrtý je můj a také ho vzýval Heinrich Heine, který údajně na smrtelném loži řekl: Věřím, že Bůh mi odpustí; konečně je to jeho řemeslo.
Pak je tu velká parta těch, kterým dá větší práci „nevěřit“, než věřit a proto mají také o něco málo větší čelní laloky (ne vždy). Nevěřící ale jsou mnohem nejistější, zatímco věřící si dělají méně starostí. Mají tedy život s menším podílem stresu, vyplaví méně kortizolu, nemají tolik poplachových imunitních reakcí.
Postupně ubývá odborných a vědeckých článků o vlivu spirituality a religiozity na celkové zdraví (významný vrchol byl asi před šesti roky), záhy jich ale zase přibude. Jejich závěry jsou jednoznačné. Spiritualita i religiozita napomáhají celkovému (a nejen duchovnímu) zdraví jednak posílením imunity, jednak životním stylem.
Na jeden blog už je to až dost písmen. Nicméně říkám lidem, kteří mají starosti: Zajděte si sednout na 30 minut do kostela. Posadit se tam a nic víc. Nemusíte nic slibovat, z ničeho se zpovídat, jen setrvejte těch 30 minut v prostoru, který byl určen pro duchovní rozměr člověka. Těm zbývajícím našim potřebám to docela pomůže.