už je pozdě, tak jdi spát...

Tuhle mě uprostřed nejlepšího spánku v půl sedmé ráno vzbudil telefon. Dlouho mi ve snu zvonil a dlouho jsem ho hledal. Byl sváteční den, kdy jsem si hodlal přispat a podle toho jsem protáhl i včerejšek. Byla to dcera, pídící se po stavu mého zdraví. Usoudil jsem, že lidi, kteří telefonují v tuto dobu by měli být zbaveni telefonu a svéprávnosti a rozhodl se, že se otočím a dospím to do půl osmé, kdy jsme se domluvili na ranních rituálech s mou ženou.

Jenomže už jsem nemohl zabrat. Použil jsem všech metod, které doporučuji a skončil se spolužáky v jedenáctiletce, což byla taková tříletá karikatura gymnázia, kam jsme chodili, než nás pustili na vysoké školy. Nemohl jsem se za Boha dopočítat všech, s nimiž jsem sdílel tři roky, a to velmi intenzivně a navíc v letech formativních. Zbývaly mi neobsazené lavice (v nichž býval v 9. třídě ještě inkoust).

Asi po dvaceti minutách jsem usoudil, že už neusnu a povstal jsem – no povstal, takovým nacvičeným grifem jsem se vymanil z postele – s vědomím, že bdění je určeno k práci. Proto jsem se vztyčil, přiměl k výkonu svůj líný počítač a než ten se rozběhl, stihnul jsem vše, co má gentleman před odchodem do práce stihnout.

Vytáhl jsem si seznam spolužáků, který mi kdysi poslal Míla Fiala, s nímž jsem po tři roky sdílel lavici a zavzpomínal. V roce 1956 jsme s Mílou po zamrzlé Vltavě dojeli na bruslích od Palackého mostu až do Modřan a o dva roky poté jsme překonali vody Slapské přehrady. U Fialů doma jsme měli doupě, jeho tatínek hrál perfektně na klavír a Míla ho doháněl. Když jsem se o prázdninách u dědečka do krve rozmlátil na kole a dopravil se s krví prosakujícím obvazem do Prahy, uchýlil jsem se sem, protože jsem nechtěl v tomhle stavu domů, kde by bylo napřed bědování a potom napomínání. Zůstal jsem zde tři dny a pak částečně civilizován se vypravil zpátky.

Oba jsme byli „špatní“ na jazyky; on stěží prolejzal angličtinou a já jsem v desáté třídě v pololetí měl napínáka, neboli napomenutí k větší píli, česky 4- z ruštiny. Z ruštiny jsem nakonec úspěšně odmaturoval a Míla se po maturitě vyučil perfektně třem jazykům a jako první z nás se dostal do světa, protože byl zaměstnán u podniku zahraničního obchodu neboli „pézetky“.

Prodával kartáče a štětce po celém světě, což se mu stalo osudné. V Africe, ač očkován, lapil virus poliomyelitidy a dostal těžkou obrnu, která zasáhla i mozek. V obluzeném vědomí ho spolupracovník polil rumem a tak ho dostal do letadla s tím, že je „vožralej jak prase“, neboť nemocného by na palubu nevzali. Ve Švýcarsku ho nějak přeložili na ČSA a tady už měl cestu na infekční oddělení nachystanou. Když jsem mu zařizoval rehabilitaci, řekl mi šéf: „Zní to perverzně, ale my se tu na něj těšíme, protože čerstvou obrnu jsme tu neměli nejmíň třicet let“. Dostal se z toho, ne zcela úplně a s jednostranným postižením zápasil urputně. Práce se nikdy nevzdal.

Po roce 1989 si zařídil na Zbraslavi obchod se zbožím, s kterým byl zvyklý obchodovat celý svůj profesní život. Ten slušně prosperoval, ačkoliv nijak závratné bohatství mu nepřinesl. Byl jedním z mála spolužáků, s kterým jsem si pravidelně psal a pravidelně se vídal několikrát do roka. Naposled jsem ho navštívil po covidovém běsnění.

Pak volala jeho žena, že ho stihla cévní mozková příhoda a dnes mi přišlo parte. Kromě velké bolesti mnou projelo něco podivuhodného; Míla umřel asi v tu dobu, kdy jsem lovil seznam spolužáků, který mi kdysi poslal. Brečím, ale jsem rád, že se se mnou přišel rozloučit.

Psáno pro 50+