Hikikomori je japonský termín označující jedince, kteří se z různých důvodů vyhýbají lidské společnosti.

Podle průzkumu japonského vládního úřadu z roku 2010 se počet hikikomori pohybuje okolo 700 tisíc. Velký nárůst počet hikikomori zaznamenal během pandemie covidu-19. Dle úřední definice je hikikomori člověk, který se ve svém domově (často jen pokoji v domě svých rodičů) izoluje od lidské společnosti na dobu delší než šest měsíců. Většinou nemají jiný psychopatologický problém.

Publikace shrnující problematiku. Saito Tamaki: Hikikomori. Adolescence without end. Univ. Massachsets Press, 2013. Autor se věnuje odloučení delší dobu a název "hikikomori" je jeho vynálezem.

Autor vydal knihu v japonštině v roce 1998, pak ji dodatečně přepracoval a v předmluvě k poslednímu vydání zdůrazňuje, že se nejedná o specificky japonský fenomén, ale že je to jev rozšířený po světě a jen v důsledku rozličných kultur se projevuje jinak. Na Západě jsou to především mladí bezdomovci.

Většina postižených jsou na počátku introverti. Chlapci, často prvorození, byli hodnoceni jako „hodní“ a dívky „nevyžadující mnoho péče“. Většina z nich neměla „rebelující fázi“ během adolescence. Někteří byli výstavním vzorem střední školy, někteří vynikali ve sportu. Není zde jasně definovaná premorbidní osobnost, až na to, že jde o osobnosti nezralé. Co je však nápadné, většinu hikikomori (do angličtiny překládání jako withdrawal a do češtiny jako odloučení) tvoří muži narození v rodinách, kde jsou vysoce vzdělaní rodiče ze střední a vyšších sociálních tříd.

Často je zde těžce pracující otec, který nemá čas na rodinu a hyperprotektivní matka. Není výjimkou že i nejbližší příbuzní patří k workholikům a tak podvědomě vyvíjejí tlak ve smyslu „výkonu“ jako nejcennější hodnoty na dítě a adolescenta.

Velmi často je prvním krokem opuštění školy. Jakmile se jedinec ocitne na nějakou dobu ve stavu odloučení, je cesta zpět velmi obtížná. Postižený se uzavírá ve svém pokoji, ve dne spí a v noci je aktivní ve virtuální realitě, občas v tuto dobu vychází, aby nakoupil. Odloučení vede k tenzi v rodině a nezřídka k projevům agrese a násilí. Někdy se u jedinců v odloučení objevují obsesivně kompulzivní symptomy, někdy strach z lidí (anthropofobie) a léčení je pak o to složitější. Trvání odloučení je různě dlouhé, nejdelší, které zmíněný autor poznal, trvalo déle než 10 let.

Pro okolí včetně vlastní rodiny se tito mladí lidé jeví jako líní a bez zájmu o práci a tak velmi často dochází ke konfliktům, které se mohou týkat i anamnestických skutečností. Zajímavé je, že odloučení lidé se nenudí (na rozdíl třeba od Oněgina), přestože pokud nespí, celý den nic nedělají.

Neštěstím je, že ačkoliv by tady mohly být instituce pro léčbu, že tu prakticky nejsou. Rodiny se snaží řešit situaci po svém. Zvenčí není na koho jiného se obrátit než na psychiatra, který ale zaujímá také odtažité stanovisko s tím, že „se nejedná o chorobu“. Další komplikace vychází z toho, že je nezbytné, aby dotyčný jedinec chtěl něco dělat. A metodologický problém vychází ze skutečnosti, že nejde o specifický problém jedince, ale o široce založenou sociální patologii, která ve svých důsledcích postihuje rodiny. Psychiatři by mohli být nápomocní, ale dosud se jejich společenství nedopracovalo k žádnému konsenzu.

Odloučení není formou osobního „výstřelku“, který odezní. Také s jeho klasifikaci jsou problémy, nelze ho klasifikovat jako určitý „syndrom“, spíše jde o syndrom procházející celou společností. Po celou dobu více než deset let nemá autor pocit, že by postižených jedinců ubývalo, spíše jich mírně, ale trvale přibývá.