Neškodilo by se nad nimi zamyslet. (psáno 18.7.)


Dnes, když tohle píšu v divočině bez možnosti zavěsit to pro coram publico, vzpomínáme 470. Narozenin Rudolfa II., velké události, a to uvržení klatby na Jana Husa arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hasenburku v roce 1410 a smutného ročního výročí odchodu Júlia Satinského. Ono se toho stalo víc, ale mně tyhle události stačí k zamýšlení.

Nicméně před pár dny jsme měli výročí prvního pokusného výbuchu atomové bomby v Alamogordo roku 1945, kdy se zásadně změnil svět, protože už nikdy nebyl takový, jako předtím. Když japonský císař nechtěl uvěřit svým tajným službám, využili toho Američané důkladně. Hirošima a Nagasaki byly nejen strategické válečné kousky, ale také jasná zpráva světu. Ten se nedal zahanbit a k těm americkým desítky ruských, čínských, indických a francouzských výbuchů zamořily atmosféru stronciem. Vyvrcholilo to kubánskou krizí, kdy jsme nevěděli, jestli to opravdu nebouchne. Chruščev napřed mlátil v OSN botou do kecpultu, ale pak svěsil uši a odputoval

Naštěstí měl v té době evidentně manickou fázi a bral to „zlehka“, tak když se vrátil na štítě domů, ještě se kasal, jak to vyhrál. Až půjdete na Novou scénu v Praze, uvědomte si, že klouzavá podlaha je z kubánského mramoru, kterým se plnily české lodě vracející se domů. Tam pluly plné zbraní, zpátky je museli něčím zatížit, tak tam naházeli ty šutry. Těch si na skládce všiml nějaký odborník a byly vyleštěny pro tento kulturní stánek.

Berlínská zeď byla postavena až rok poté, když soudruzi z NDR zjistili, že jem na západ odešlo něco kolem tří milionů neuvědomělých spoluobčanů. Byly to rovněž veselé chvilky!

Když jsme tak v tom válečném prostředí, neměli bychom zapomenout, že 17.7.1936 vypukla ve Španělsku občanská válka. Nejenže během ní zahynul výjimečný básník Frederico Garcia Lorca, válečníci Německa a SSSR si tam vyzkoušeli svoje válečné umění. Byla to taková laboratoř před druhou světovou válkou. Taková „Ukrajina“ tehdejší doby, v níž demokratické síly podlehly a fašismus se rozprostřel do další části Evropy, protože demokratické státy se nedokázaly spojit.

Rusko, které neví, kde má hranice, se pustilo na západ a nečekaně narazilo. Bude to s ním dlouhé, nudné a vyčerpávající, a pokud demokratické země připustí totéž, co Rusům prošlo na Krymu, můžem je tu čekat jako „osloboditele od všetkého“, jak se říkalo po válce. Té zatítím poslední.