Život, život! Jeho chválu zpívejme, jeho slávě se pokloňme! A motýli tady nežijí.
Tak to napsal Fráňa Šrámek ve Stříbrném větru. Bez toho dodatku.
Došel jsem k názoru, že smyslem života je ŽIVOT jako takový, živý, mnohočetný, vyvíjející se, bojující o svou existenci. V knížce, kterou právě studuju (a s autorkou Ellen Vora souhlasím), mě v pasáži brojící proti benzodiazepinovým lékům pro dosažení uklidnění, uchvátila následující věta: „Pravda je, že tělo je vybaveno hardwarem pro přežití, nikoliv pro stav cítit se klidně“.
Vymysleli jsme spoustu věcí pro své pohodlí a pro své zisky, nicméně žádné z těch úžasných technologií neslouží životu. Herbicidy a pesticidy zcela zničily přirozenou niku, takže můžeme s dětmi z Terezína napsat: A motýli tady nežijí. Na chalupě v Podkrkonoší, kde potok obývali mloci a sem tam bylo vidět ledňáčka, není poslední roky slyšet kukačku a po zahradě se občas prohání pár běložlutých motýlků, kteří utekli chemii. Když není čím se živit – pokud jde o mouchy – proč by sem létaly a hnízdily zde vlašťovky? Velebné ticho lze občas vychutnat mezi řevem motorových sekaček, elektrických pil a dalších zdrojů příjemných zvuků.
V našem střevě je 100000000000000 mikrobů, kteří se starají o naše trávení, naši imunitu i naši slavnou mozkovou chemii. Těm jsme dali zabrat přísadou umělých antibiotik naprosto všude. V řekách je 300x víc antibiotik, než povolují normy, ve dvou litrech hnoje (ano! Hnůj se dnes měří na litry) je jedna plná dávka antibiotik. Není to jen z nás, zemědělci dlouhá léta krmili jateční zvířata antibiotiky; jednak nestonala a pak pěkně přibývala. My dnes také. Jak zacvičí tato nálož dnes s naší mozkovou chemií, nelze dobře určit ani předpovídat, ale v naší generaci byl jeden jediný chlapec s autismem a byl proto všude vyfotografován na vozíku, na němž se vozil. Aspergerů bylo pár, nebýt toho, že s nimi Asperger prováděl své kousky, nikdo by o nich nevěděl.
Děvčata od šestnácti let používají hormonální antikoncepci, která už v některých místech mění pohlaví rybám. Tak jedou až do devětatřiceti a pak se zoufale snaží otěhotnět, protože „mít dítě“ je něco takového, jako mít v garáži Rolls Royce. Že to nejde jednoduše, je jasné, ač na druhou stranu není jasné, proč pojišťovna platí čtvrté IVF ženě ve čtyřiceti letech.
Došel jsem k závěru, že moderní technologie, počínaje různými sociálními sítěmi a konče chemickými postřiky, mezitím produkcí aut a další zasviněním společného prostoru, spěje k zániku, jak už ostatně naznačuje demografická křivka. Uvědomme si, že stabilní číslo uvádějící počet obyvatel v těchto hranicích ČR, je doplňován imigrací, nikoliv porodností. Ta klesá a spolu s ní je při současných možnostech udivující 9000 potratů ročně.
Volání lidí odcházející generace může být vnímáno jako krákání starců přemoudřelých. Mně už skutečně nejde, v jaké budu ležet hrobce, jde mi o to, aby moje vnučky nedostaly k užívání spálenou zem.
Došel jsem k názoru, že smyslem života je ŽIVOT jako takový, živý, mnohočetný, vyvíjející se, bojující o svou existenci. V knížce, kterou právě studuju (a s autorkou Ellen Vora souhlasím), mě v pasáži brojící proti benzodiazepinovým lékům pro dosažení uklidnění, uchvátila následující věta: „Pravda je, že tělo je vybaveno hardwarem pro přežití, nikoliv pro stav cítit se klidně“.
Vymysleli jsme spoustu věcí pro své pohodlí a pro své zisky, nicméně žádné z těch úžasných technologií neslouží životu. Herbicidy a pesticidy zcela zničily přirozenou niku, takže můžeme s dětmi z Terezína napsat: A motýli tady nežijí. Na chalupě v Podkrkonoší, kde potok obývali mloci a sem tam bylo vidět ledňáčka, není poslední roky slyšet kukačku a po zahradě se občas prohání pár běložlutých motýlků, kteří utekli chemii. Když není čím se živit – pokud jde o mouchy – proč by sem létaly a hnízdily zde vlašťovky? Velebné ticho lze občas vychutnat mezi řevem motorových sekaček, elektrických pil a dalších zdrojů příjemných zvuků.
V našem střevě je 100000000000000 mikrobů, kteří se starají o naše trávení, naši imunitu i naši slavnou mozkovou chemii. Těm jsme dali zabrat přísadou umělých antibiotik naprosto všude. V řekách je 300x víc antibiotik, než povolují normy, ve dvou litrech hnoje (ano! Hnůj se dnes měří na litry) je jedna plná dávka antibiotik. Není to jen z nás, zemědělci dlouhá léta krmili jateční zvířata antibiotiky; jednak nestonala a pak pěkně přibývala. My dnes také. Jak zacvičí tato nálož dnes s naší mozkovou chemií, nelze dobře určit ani předpovídat, ale v naší generaci byl jeden jediný chlapec s autismem a byl proto všude vyfotografován na vozíku, na němž se vozil. Aspergerů bylo pár, nebýt toho, že s nimi Asperger prováděl své kousky, nikdo by o nich nevěděl.
Děvčata od šestnácti let používají hormonální antikoncepci, která už v některých místech mění pohlaví rybám. Tak jedou až do devětatřiceti a pak se zoufale snaží otěhotnět, protože „mít dítě“ je něco takového, jako mít v garáži Rolls Royce. Že to nejde jednoduše, je jasné, ač na druhou stranu není jasné, proč pojišťovna platí čtvrté IVF ženě ve čtyřiceti letech.
Došel jsem k závěru, že moderní technologie, počínaje různými sociálními sítěmi a konče chemickými postřiky, mezitím produkcí aut a další zasviněním společného prostoru, spěje k zániku, jak už ostatně naznačuje demografická křivka. Uvědomme si, že stabilní číslo uvádějící počet obyvatel v těchto hranicích ČR, je doplňován imigrací, nikoliv porodností. Ta klesá a spolu s ní je při současných možnostech udivující 9000 potratů ročně.
Volání lidí odcházející generace může být vnímáno jako krákání starců přemoudřelých. Mně už skutečně nejde, v jaké budu ležet hrobce, jde mi o to, aby moje vnučky nedostaly k užívání spálenou zem.