Ptám se svých pacientů, po kom mají křestní jméno a po kom je pojmenována ulice, v níž bydlí.

Vypadnou z toho zajímavé informace. Dozvím se třeba, že se žena jmenuje po porodní asistentce, protože rodina absolutně nepočítala, že se narodí kdokoliv jiný než syn. Tam už začíná příběh budoucí pacientky, protože všeobecné zklamání se nepochybně podepsalo na jejím osudu.

Bydlet v Zelené ulici nenese žádný problém, ale ulice Zelenky Hajského je pro řadu jejích obyvatel jen názvem, o němž dále neuvažují. Asi tak, že papírník, který se jmenoval pan Sapík se jmenuje nyní Narpa.

Dneska jsem došel až na Lyčkovo náměstí v Karlíně a dozvěděl jsem se, že kolega MUDr. Břetislav Lyčka před osmdesáti roky a pár týdny zemřel „vlastní rukou“, raději (a racionálněji) než by se nechal chytit gestapem.

Běda národu, který nemá hrdiny, píše Bertold Brech a vzápětí dialekticky navazuje: Běda národu, který je potřebuje.

Máme dost hrdinů. MUDr. Břetislav Lyčka (*24.5.1903) se aktivně podílel ve druhém odboji, zejména při operaci Anthropoid, kde ošetřoval zraněné, včetně Kubiše a Gabčíka, obstarával falešné doklady a organizoval ilegální schůzky. Po prozrazení ukryl bezpečně svou ženu a uprchl do Ouběnic. Zde v obklíčení se 21.7.1942 raději zastřelil.

Je potřeba si uvědomit, že atentát na Heydricha byl víc, než atentátem; byl vojenskou operací. Zajímavé byly konsekvence. Zatímco v Čechách byly povražděny tisíce lidí, na Slovensku nebyla postižena ani Gabčíkova rodina. Zatímco Slováci postavili – byť ekologicky sporné, ale rozhodně nepřehlédnutelné – Gabčíkovo, nebyli Češi schopni postavit Kubišovi pomník. Aspoň, že má v Praze ulici.