Domů, domů jde ta cesta, domů pojedu, než býlí zahradu mi zaplevelí - dost jsem světu otročil! Zpěvy staré Číny.

Povzbuzení pro ty, kteří pláčou nad tím, že odcházejí do důchodu. Jsem tam již dost dlouho, ač si k jeho bohatství stále raději něco málo přivydělávám. Denně mi stále dochází množství pošty, denně kouknu i na SPAMY, neboť čert nikdy nespí a nacpe tam něco, co má hodnotu.

Jsem ale už několik let rád, že jsem vypadl z univerzitního kolotoče, o němž jsem měl svou – úplně blbou – představu. Je paradoxní, že kantor na univerzitě za mizerný plat není hodnocen podle toho, co studenty skutečně naučí, ale podle otištěných publikací a jejich citovanosti.

Když jsem v 90. letech nastoupil jako vedoucí malého oddělení lékařské psychologie, řekl jsem spolupracovníkům, které jsem nabral: Pamatujte si, že my je nic nenaučíme, protože oni ještě nevědí nic o životě. Našim úkolem je „zkazit je“, až narazí v praxi, aby si na nás vzpomněli a vrátili se k pramenům. A pamatujte si, že tohle je generace doktorů, která vás bude léčit. Pouze dva se vzpříčili: jeden to dotáhl až k profesorské rouře a dnes žije kdesi v ústraní, druhý se s nimi hádal, tak jsme se rozloučili a on se dál hádá se světem.

Než jsem vypadl z kolotoče, napsal jsem se spolupracovníky pár článků, které se chytly a mají slušný ohlas. Tak mi chodí denně pozvánky z různých JOURNALS, některé jsou seriózní a mají příslušný ipakt faktor, některé jsou „lovící“. Také mi chodí oznámení o citovanosti s tím, že se můžu podívat, kdo mě po 350. citoval – akorát bych to musel „upgradovat“, což je minimálně za osm tolarů, většinou víc.

Celkem spokojeně pracuju dál s vědomím, že se nemusím zúčastit tohoto „rat race“, jak se říkalo za mého mládí, nebo způsobu života, který vede dnes k vyhoření.Neflákám se, nicméně nemusím „honit body“. Vyhazuju kolem 80 % pošty, která by mě ještě před deseti roky zdržovala. V době, kdy čas letí desetinásobnou rychlostí je to podle mě rozumné počínání. A to je docela fajn.