Bylina jitřní, bylina ranní, k večeru uvadá...

Až budu velkej, napíšu knihu PŘIROZENÝ SVĚT, a bude to něco jiného, než Jan Patočka. Podle mého je přirozený svět celkový systém, do něhož jsme se narodili. Zda je PŘIROZENÉ, že od května běhají otužilí kluci bosi, že si venku hrajou kuličky(viz Jan Werich) a na honěnou. Také ale mohou vstoupit do světa plného strachu, kdy je večer třeba zatáhnout zatemění, nebo naopak při plném světle mít zakázáno vyprávět o tom, co se říkalo doma, kdekoliv jinde, protože rodiče by šli do basy a děti do děcáku. Také může vstupovat do světa nadbytku a být šokováno, když nadbytek končí.

Dítě není vděčné za péči, kterou mu poskytují, neboť to je součást jeho NORMÁLNÍHO světa (proto to slovo nemám rád, protože „normální“ je, co se dělalo u nás), dítě vstupuje do světa, v němž se na plácku hraje fotbal, nebo všichni mydlí do počítačů, telefonů, i-podů a jiných hraček (tam místo „h“ mělo být „s“). Dítě vstupuje třeba do světa, v němž jsou k obědu pětkrát týdně brambory s dušenou mrkví, nebo do světa s denním přísunem kindervajíček.

Až na ojedinělé výjimky je dítě výsledkem velice intimního soužití muže a ženy (to jsou dva základní tvorové rodu Homo sapiens sapiens), často chtěného, někdy také nechtěného početí. Těch nechtěných je u nás ročně v děloze utraceno o něco víc než 9000, přestože antikoncepce je za pár korun a říká se tomu eufemisticky „přerušení“, nikoliv po pravdě ukončení těhotenství (mimochodem oproti generaci mých dětí, této generaci už chybí nejméně 900 000 dětí).

Pamatuju ještě běžné soužití třígenerační rodiny; s výrazným zlepšením životní úrovně má dnes svůj byt už 17letý adolescent. Sociální stát nabízí pěči o děti i o staříky a rodina bere za své. Matky, místo toho, aby se věnovaly dětem, jdou vydělávat, aby mohly dětem zaplatit školku. Dětí, které mají jen jednoho tatínka a jen jednu maminku je dnes míň než 50 %. V děcáku trčí tisíce nechtěných dětí, adopce je komplikovanější než získání leteckého průkazu. Kuriózním příkladem „vertikální desintegrace“ je pravdivý příběh jedné rodiny z New Yorku, která v rámci úsporných opatření umístila dědečka do levnějšího penzionu v Anglii.

Lidské mládě se neptalo. Přišlo do světa, který je takový, jaký je. Má ale jisté potřeby, aby z něj vyrostl kvalitní dospělý člověk. A jednou z těch potřeb je kompletní rodina až do věku končící adolescence. V té nabývá jistot o sobě, o světě, o lidech, o vztazích, o hodnotách. Manželství je manželství tak jako šampaňské je šampaňské. Nic jiného nemá na tento název nárok. I „sovětskoje šampáňskoje“ muselo tohle označení stáhnout. Rozpad rodiny je největším malérem budoucnosti a je s tím třeba něco dělat. Jestli stát nezačně s nějakou racionální prorodinnou politikou, nebude už dnešním ministrům a poslancům z čeho platit penze.