Kritik je tvor, který by psal, kdyby to uměl.

Od samého počátku svého dospělého fungování vím, že doktor je nejhorší pacient. Horší už je jen V.I.P. a potom snad soudruh Stalin, který pro jistotu nechal všechny doktory okolo sebe vybít, takže v posledních okamžicích mu byl k dispozici jen koňský ranhojič.

Stal jsem se pacientem. Úročím vklady, které jsem do zdravotního pojištění nacpal za svůj krátký, leč bohatý život. Líbí se mi to. Krom mého stomatologa, spolužáka Jiřího Koťátka, mě vesměs ošetřují (jak to řemeslo feminizovalo) samé krásné mladé holky. Ne víc než sedmdesát.

A tak oplácáván těma mladýma ručkama, většinou souhlasím a nevzdoruju. Nicméně ve své ordinaci se občas – není to denně – setkávám s „názory“. Kuprdivu, názory kolegů neprotiřečí mým tak často, jako názory čtenářek (čtenářů zřídka) různých stránek plných mouder.

Na vědomí mladým kolegům: Doktor s vámi už dneska vesměs souhlasí, ale jinak si jede dál po svém. Já ne, já kolegyním a občas i kolegům, věřím.