Jako všechny dobré knihy skončila kdysi přes někoho, "kdo mi to určitě vrátí" v mlhavém řetězci dalších čtenřů.


Získal jsem knihu dávno ztracenou
Pořídil jsem ji za snesitelnou cenu – tehy stála 6,90 Kčs, dnes 60.- Kč (+ poštovné), tehdy, jakož i dnes to byla kniha levná a zdaleka o ní neplatí že deset piv je za jednu knihu. Tahle by byla za jedno.

Jde o Jílkovu publikace Čeština je jazyk vtipný a vydala to Mladá fronta v roce 1956. Není to Eisnerova Bohyně čeká nebo Čeština poklepem a poslechem, ani Šmírbuch jazyka českého, ba ani Justova Sbírka floskulí, je to čtení o jazyku veselém a vtipném a s výše jmenovanými si rozhodně nezadá,

Najdeme stará zapomenutá přísloví, která už nestačil objevit Čelakovský, například: Jedno minout, druhé svinout a o třetím pomlčet: cesta k pokoji. Lékaře nezkušeného, pokrmu nedovařeného, pití zbytečného – jsi-li moudrý, vystříhej se toho. Dluh má nohy, pole oči a les uši na ty tři věci pozor mít se sluší. Teta Kateřina by měla radost!

Je zde je vzpomínka na válečnou dobu a na to, co kolovalo; tenkrát se tomu ještě neříkalo hlášky: Němci zvorali jedním volem celou Evropu. O Romelovi se říkalo, že je lev pouště, protože tam dvakrát zařval. Hodiny jsou dopředu a dělají tik.tak, Romel ustupuje a říká, že je taktik. Když byli přinucení Češi hajlovat, říkali u toho: Takhle vysoko skáče náš pes. Vrchní velitelství německé branné moci hlásí: Válku jsme prohráli, aniž nám v tom mohl nepřítel zabránit. Každá Češka je proto hrdá, že je ženou a že je zmůžem.

Když jsme u žen (skupina hvězd je souhvězdí, co je pak soužení?), je tu rozdělení, žena, paní choť:
Žena nás miluje, paní je k nám shovívavá, choť nás snáší
Ženu máme pro sebe, paní pro domácí přátele, choť pro společnost.
Žena se stará o naši domácnost, paní vede dům,choť udává tón.
Žena se s námi dělí o starosti, paní o peníze, choť o dluhy.

Poznámky k etymologii rozličných slov jsou bohaté a zde je jedna, která se týká jmění: Vlastnictví podléhá pronikavým změnám; někdo byl zámožný a přišel i ošechno, někdo neočekávaně zbohatl. Proto je řaso slyšet lidovou zkušenost: Jmenuje se to jmění, protože se to mění.

Do jisté míry bylo odvážné počínání J.R.Picka v jediném tehdy v Praze fungujícím kabaretu Parodivan, kde přednesl svou parodii na Nezvala a ironizoval pronásledování „pásků“, kteří nosili boty maďary, kalhoty „roury“ a účes zvaný Eman, který vyčesával sám jeho vynálezce, holič a kadečník Kodym, na Malé Straně.

Soustružník byl symbolem pracujícího lidu, Eman byl projev nechutné dekadence. Nezval podle nálady měl i neměl kladný vztah k parodiím Byla to tedy satira, byť velmi krotká. Jílek tu báseň cituje:
Iluse už dávno o životě nemám,
byl jsem zcela šťasten, jak se říká,
když jsem potkal syna soustružníka,
který nosil účes, vlastním jménem Eman.

Otisknout se nedalo, že Stalinovu pomníku nad Prahou se říkalo fronta na maso, ani to, že po XX. sjezdu KSSS přejmenoval lid Stalinovu třídu (dnes Vinohradská) na „třídu omylů“ Najdeme však zde plno jazykových hříček, prazáklad toho, proč Heydrichovi psychologové označili Čechy za „smějící se bestie“.