Ač sám jsem vojín absolvent v záloze (nyní již demobilizovaný).

Armádu, ačkoliv už ne za Čepičky, jsem miloval snad ještě miň než Švandrlílk. Moje degradace z kaprála na vojína (za ztrátu sanitky a tím boje-zneschopněním celého práporu), mi přišla spíš jako sranda, než jako potupa.

Pod nějakým papírem leží můj podpis slibující věrnost SSSR, zemi, která už neexistuje. Takových podpisů jsou tam tisíce. K ničemu.

Armády jsem si začal vážit před 30 roky ve válce V zálivu a mého obdivu a úcty přibývalo. Při četbě Peroutkova Budování státu jsem si uvědomil chyby jinak chytrých lidí. Místo, aby nový stát svorně budovali, pokračovali v destruktivních rozmíškách, užitečných za Rakouska, ale zcela ničemných při tvorbě nového státu.

Od chvíle, kdy s Václavem Havlem byla pohřbena naděje na občanskou společnost a dvě kreatury (ve smyslu „stvoření“) se vynořily z doupěte zvaného Prognostický ústav založeného KGB, aby nám předvedly v politice stran zvěrstvo zvané „oposmlouva“, musím sázet na osobnosti.

Babiš je nepřijatelný od začátku, jako analfabet netoužící po ničem než po zisku a po moci (taky úniku z kriminálu; to by mohl zkusit ještě Rath), Nerudová předvedla své řádění vedoucí k deklasování Mendelovy univerzity, generál Pavel má očištěný štít a navíc pozitivní program. Co víc?!