Alena Večeřová – Procházková: Pomoc dětské duši. Mladá fronta, Praha, 2023

Podtitul knížky zní: Rady pro rodiče, když dítě volá SOS. Nutno dodat, že dítě volá většinou málo pochopitelným způsobem; většinou tak, že stůně. Pak běhá po doktorech, kteří „nic nenajdou“ a nakonec dítě nasměrují k psychologovi nebo k psychiatrovi. Tam se ale čeká ve frontě dlouhé měsíce.

Pole zatím moc neorané! Publikace pro všechny, kdo mají „problémy s dorůstajícími dětmi“ Dítě není blbec a velmi dobře vnímá atmosféru rodiny, v níž vyrůstá- Z hodného chlapečka či holčičky se po desátém roce náhle zákonitě zjevuje „pubertální vzteklík“ a nakonec tvor, který si dovolí mít vlastní názory. Celá cesta vyhrabání se z kukly je sama o sobě bolestná, o to více, když rodinné hnízdo neposkytuje k uzrávání to nejlepší prostředí. Polovina rodin se záhy po sňatku rozvede, a to často proto, že neunese náhle ve vztahu toho třetího. Nejednou se dítě stane prostředkem k vydírání na druhého partnera („spojenec či odpůrce“).

Soudy rozhodují podle paragrafů, často bez ohledu na zájem dítěte, OSPOD leckdy fandí jednomu či druhému partnerovi a dítě dostává facky zleva i zprava. Jak jinak by bylo možné, aby dvouleté dítě mělo střídavou péči u matky, která bydlí v Praze a otce, který si holčičku odváží do Ostravy, kde žije u své současné družky. není divu, že holčička se začala znovu počurávat. To je příběh z mé ambulance.

Alenka se zaměřuje na vyšší věkovou kategorii, na dospívání, které nekončí v patnácti letech odchodem ze základní školy, ale táhne se až do dvaceti až jednadvaceti let. Během dospívání se vymezují sexuální role a dítě potřebuje oba rodiče, s nimiž se napřed ztotožňuje a pak se proti nim vymezuje, má plno problémů se svým tělesným i citovým vyzráváním a k tomu potřebuje – Chválovým termínem řečeno – zdravou rodinnou dělohu, z níž se nakonec porodí jako zralý jedinec.

Dítě se může dostat do stresu – což je vyčerpávající stav – také v tak zvané „normální“ rodině, kde jsou po generace nastavena nevýhodná pravidla (například otec je hlava rodiny a ostatní ho musí poslouchat, atd). Nevraživost a agrese probíhají skrytě, což ale neznamená, že neexistují a že nepůsobí.

Mnohem horší je situace tam, kde partneři používají dospívající dítě jako předmět své manipulace a místo, aby mu bezpečí poskytli, vyžadují jeho podporu. O stupeň horší je, když se v rodině vyskytuje násilí, které zdaleka nemusí být vyjádřeno jen fackami. Omezování druhých a prosazování vlastních sobeckých požadavků se může odehrávat i ve verbální rovině. Dítě se tak dostává mezi dva mlýnské kameny, zejména, když se snaží útočné projevy usměrnit,

V posledních dvou letech bylo všechno mnohonásobně zhoršeno nařízenou izolací během covidové pandemie, která narušila mnoho kvalitních stereotypů a užitečných zvyklostí, počínaje rozbitím denního rytmu a konče těžkými projevy osamělosti se závislostí na sociálních sítích často s velmi škodlivým obsahem. Dítě neumí dost dobře uchopit a verbalizovat, co je skutečně tíží a volí náhradní prostředky: nejí, řeže se, uzavírá se, vzdoruje, chodí za školu, dostává se na pomezí kriminality na jedné straně a rizika sebevraždy na druhé.

Alenčina publikace nementoruje, pouze ukazuje na mechanismy, které vedou ke špatným koncům, rozkrývá nevýhodné postupy a nabízí ty správné. Kdybych mohl, doporučil bych ji jako povinnou četbu všem rodinám s dítětem, protože i to nejméně problematické dospívání představuje pro rodinu určitou krizi.