Tenhle verš Ivana Diviše mě uchvátil a naladil. Protože "za materiálním žvancem je třeba se pachtit prokazatelně" (to už je Roman Erben).

Všechna zvířata, která jsou si vědoma své smrtelnosti, mají kromě biopsychosociálních potřeb také potřeby, které můžeme označit jako spirituální. Je tam především potřeba sebepřesahu, která má formu různých rituálů. Sloni chodí navštěvovat hřbitovy svých zesnulých předků, šimpanzi mají něco jako „magické stromy“ a člověk se snaží o sebepřesah až do stavby pyramidy, nebo nápisu na náhrobku, že ostatky ležící dole patří velkouzenáři. Nicméně skutečný sebepřesah není v nápisu na hrobě, ale v životní záři.

S uslintanou píšťalou vtrhnout do orchestru, napsal Roman Erben a jeho další verš říká: Žít jako plnokrevník s vlastním plnovousem a zadupat si i na posvícení.

Od mého dětství se věci změnily k lepšímu natolik, že za vrchol života se nepočítá čtyřicítka (viz Orison Sven Marden: Život začíná ve čtyřiceti), nýbrž padesátka. Člověk má od svého dozrání ve dvaceti až jednadvaceti dalších třicet let na to, aby mohl říct, teď jsem na vrcholu.

Blbé je, že ač z vrcholu vede nespočet cest, všechny vedou jedním směrem: dolů. Tuhle situaci řeší lidé různě. Mně bylo padesát ve velkém roce 1989 a to bylo, jako kdyby mě odšpuntovali. Moje pracovní nasazení bylo úžasné a mohu říct, že to byly dobré roky. Ty však pomalu uřezávají možnosti a tak jsem opustil blázinec, fakultu (vyučuji však stále jako externí na U3V, neboli Univerzitě třetích zubů) a zbyla mi jen dvojí ambulance.

Nevěřím statistice, protože vím, jaká kouzla umí udělat. Když všechno selže, je tu BULHARSKÝ KOEFICIENT. To je právě to číslo, jímž je nutno vynásobit výsledek získaný, abychom dosáhli výsledku kýženého. S touto hlubokou nedůvěrou jsem si udělal osobní statistiku a vyšlo mi, že je určitá (nevelká) pravděpodobnost, že dnů přede mnou je méně než těch, které jsou za mnou. Co s tím?

Kromě toho, že hltám knihy rychleji než před časem, vracím se k poezii a jsem neustále zvědavej na to, co se ve vědách o člověku (a zvířatech) objevuje, naučil jsem se dojit „krávu radosti“. Aby měla co nabídnout, je třeba ji také krmit a to je dlouhý seznam počínající Woody Allenem a Averčenkem, přes Haška, Thurbera, až k Jaroslavu Žákovi (Jiří Žáček je v ábecedě před ním). A to je také moje doporučení.

A potom vím, že Kristus je s námi a Pámbu že se na nás nevykašle. Mám rád údajná poslední slova, která na smrtelné posteli pronesl Heinrich Heine: Věřím, že Bůh mi odpustí; konečně je to jeho řemeslo.

P.S.: Pro milovníky krásných definic z Karla Krause: Jeho projev nebyl potřísněn jedinou myšlenkou.