Finanční svět letos trpí nedostatkem důvěry a důvěryhodnosti, zato nemá žádný nedostatek oběživa, protože americká Federální banka, Fed, tiskne peníze “like crazy”, tedy jako smyslů zbavená. To je nedobrý přístup, který s sebou nese potenciálně neblahé následky.

V této ne moc veselé sváteční době se Američané nacházejí v neradostné situaci. Největší jména Wall Streetu se odebrala na nebesa nebo uzavřela zestátňující partnerství s ministerstvem financí. Cizinci ze zámoří v údivu zírají: 50-ti miliardové letadlo (Ponziho pyramida), v této době výstřelků s nepravděpodobným “nižších, stálých výnosů”? Americká úroková míra teď už tak nízká, že mrňavé japonské úroky proti nim vyčnívají? Regulační politika, která se zřejmě řídí větrnou korouhvičkou? Federální banka, která se nedokáže rozhodnout, zda je její rolí centrální bankovnictví nebo centrální plánování ekonomiky? A zahraniční přátelé Ameriky si pro sebe mumlají, že k tomu všemu navíc dochází za vlády Republikánů a prvního prezidenta s vysokoškolským ekonomickým vzděláním.

Důvěra samotná se v roce 2008 dostala do “medvědího trhu” a tak její propad doprovázel a možná i překonal pád cen akcií, hypoték a surovin. Ikdyž se my, lidé, nikdy nemůžeme ani náhodou považovat za anděly, překonáváme sami sebe, pokud se jedná o peníze. A tak tu máme Bernarda Madoffa (vyslovuje se “mejdof”), kdy je tento údajný pilíř společnosti obviňován z jednoho z největších švindlů od doby, kdy počátkem 18. století John Law přišel na inflační potenciál papírových peněz.

Jen těsně za prvním místem pana Madoffa v hlavních novinkách dne byla Fed se sdělením, že plánuje znehodnocení svých vlastních papírových peněz. Rok, který právě končí, byl dobou zmatků ve stejné míře jako byl obdobím ztrát. Ale zde – konečně - je jasný paprsek srozumitelného cíle. Konkrétně, Federální banka slíbila, že bude tisknout dolary v neomezených objemech a snižovat úrokové sazby, pokud bude třeba, až na nulu. Neusne na vavřínech ikdyž jsou úrokové míry dostatečně nízko na to, aby nahnaly věřitele zpět k tomu, co mají dělat, tedy půjčovat peníze. Přesto Fed bude “pokračovat ve zvažování způsobů jak dále využívat svůj rozvahový účet k další podpoře úvěrových trhů a hospodářské aktivity.”

Toho dne, minulý čtvrtek, Wall Street skákal radostí. Dokonce i vládní obligace poskočily výše, jakoby nebyly denominovány ve měně, o které právě Fed prohlásila, že s ní zamýšlí pokrýt povrch celé Země. Ekonomičtí komentátoři chválili odhodlání centrální banky bojovat proti deflaci, to znamená znovu odstartovat inflaci. Všichni, včetně nově zvoleného prezidenta Obamy, zdají se souhlasit s tím, že tištění peněz ve velkém je odpověď na zbožná přání národa.

Jen jeden trh zaznamenal protest. Vyhlášení inflačních zámyslů Fedu srazilo dolar vůči ceně zlata a zahraničních měn. V mnoha různých jazycích a z mnoha časových zón zazněla otázka: “Řekněte nám znovu, prosím, proč teď, když jsou výnosy z dolarů tak malé, bychom si je měli ponechávat?¨

Bylo to 6. října roku 1979, kdy tehdejší předseda Fedu, Paul Volker, slibovat tištění méně dolarů proto, aby se snížila inflace. Tím pádem uzavřel jednu éru monetární politiky a začal jinou. Se čtvrtečním slibem tisknout ještě mnohem více oběživa než dosud, Federální banka Bena Bernankeho otevřela svoji vlastní, novou éru. Zda Bernankeho politika znehodnocení dolaru povede ke stejně šťastnému konci, který korunoval Volkerovu protiinflační iniciativu, je na pováženou. Protože ať je údajná cesta k bohatství dlážděna čímkoliv, rozhodně to není zelenými kousky papíru orazítkovanými “zákonné platidlo”.

Americké potíže, které země zajisté překoná, mají kořen ve fundamentální kontradikci. Dolar je světovou měnou, ale Fed je americkou centrální bankou. Bernankem vytištěné dolary si kladou za cíl napomáhat nízké inflaci, vysoké míře zaměstnanosti a solventním financím – v 50 státech americké Unie. Číňanům přeje, pochopitelně, vše nejlepší, stejně jako Francouzům a Singapurcům, eurozóně a zbytku světa, ale ti ho neplatí. Zato ale kupují obligace amerického ministerstva financí, což je podstatou stávajícího amerického dilematu.

Pokud Fed bude produkovat plné lodě znehodnocených, žádné výnosy nepřinášejících dolarových bankovek ... kdo je bude absorbovat? Kdo bude financovat nadcházející gigantické rozpočtové deficity Obamovy vlády? Kdo bude financovat americký roční přebytek spotřeby nad výrobou (což je, po asi 25ti nepřetržitých let, cosi jako národní charakter USA)? Inflace je ve své podstatě vládou schválený kriminální čin bílých límečků.

Každý podvod potřebuje napáleného. Teď, když Fed oznámil svůj plán podvádět, kde najde své oběti? Bernanke má k obavám o ekonomiku dobré důvody. Máme je všichni. V době konjunktury nadbytek špatně oceňovaných dluhů zavedl nespočetně mnoho lidí do nespočetně mnoha slepých investičních uliček. Finanční bublina snadných úvěrů na trhu nemovitostí, surovin, hypotékami podložených derivátů a myriády dalších aktiv, trestala spoření a podněcovala spekulaci.

Představte si člověka na vrcholu žebříku. Stojí na špičkách a snaží se na něco dosáhnout. Říkejme tomu “něco” výnos a žebříku “pákový efekt”. A teď mu odkopněte žebřík. Ten člověk spadne, se střepy dluhů roztříštěnými kolem sebe. Federální banka, dívajíc se, jak se tato nehoda, které se dalo předejít, odvíjí, přiběhla na scénu příliš pozdě. Nejenže Bernanke a spol. neviděli, co přichází, ale ve skutečnosti naopak člověka postrkovali výše. Vzpomínáte si na Greenspanovy ultra-nízké úrokové míry v letech po roce 2000? Fed je naordinoval, aby urychlila ozdravení po předchozí nehodě, tehdy způsobené člověkem na žebříku, který se snažil dosáhnout na předražené akcie internetových firem.

Fundamentální příčinou těchto nehod je dolar a centrální banka, která s ním manipuluje.

V minulosti to bylo tak jednoduché. Centrální bankéř měl jediný úkol a tím bylo zajistit, že oběživo, které měl na starosti, bylo směnitelné za zlato v zákonem specifikovaném poměru. Byl to jeho úřad, který měl vést veřejnost k tomu, aby nečinila rozdílu mezi penězi a zlatem. V době krize byl bankéřův popis práce rozšířen, aby se umožnilo nouzové půjčování si vůči dobrému kolaterálu, což bylo za cenu vysokých úroků.

Ale žádný bankéř, který měl nějakou reputaci, nedělal nic nad tento rámec. Určitě si nikdo z nich nepřivlastňoval úkol nasměrovat ekonomiku tím, že bude upravovat úrokovou míru. Nikdo z nich, domnívám se, nezaměstnával ekonoma. Nikdo z nich neumožňoval deficitní spotřebu tím, že skupoval státní obligace. Stejně tak se nezajímal o průměrnou hladinu cen, která rostla v době války a propadla se v době míru. V době míru se propadala, protože technologický pokrok a otevření nových regiónů pro zemědělství a obchod zlevnilo zboží a suroviny tak, jak jich bylo víc.

Ne všichni souhlasili s tím, že takové uspořádání bylo darem z nebes. V porovnání s přísností zlatého standardu se papírové peníze mnohým zdály jako inteligentní a lidem odpouštějící alternativa. V roce 1878 byl v americké Sněmovně reprezentantů vytvořen výbor pro vyšetřování příčin strádání pracujících během deprese, která tehdy trvala již pět let. Většina těch, kteří před výborem vypovídali, naléhala na to, aby se do oběhu dalo více dolarů a na to, aby vláda nerealizovala svůj plán vrátit se v roce 1879 ke zlatému standardu. Země se nicméně ke zlatu vrátila (poté, co financovala Občanskou válku papírovými penězi) a deprese téhož roku skončila.

Zlatý standard je přísný pán a navíc kapricozní, pokud růst světové monetární báze závisí na schopnostech důlních inženýrů. Ale jak jsme poslední dobou svědky, žádná rozmařilost se nevyrovná rozmařilosti nedostatkem spánku poznamenaných polobohů, kteří improvizují s monetárním řešením úvěrové krize. Nebo těch – dokonce zcela odpočatých polobohů - kteří nastavují úrokové míry podle signálů svých ekonometrických modelů.

70. léta 19. století byla těžká a těžká byla i 90. léta, ale Američané opakovaně zavrhli populistické volání po dolarech, které nemusíte vydobýt ze země, ale které můžete snadno tisknout.

“Když vláda může produkovat peníze,” napsal v roce 1892 jeden propagátor hmatatelného základu dolaru ve svém komentáři s názvem “Levné peníze”, “proč by jich nevyprodukovala tolik, kolik jich každý chce? Proč by měl někdo pro své živobytí pracovat? “ A velice předvídavou rétorickou otázkou pokračoval “Proč bychom měli mít nějaké limitace na objem naší měny?”

Po několika dalších panikách byla vytvořena Federální rezervní banka, to se psal rok 1913. Propagátoři zákona ustavujícího americkou centrální banku se ohrazovali proti námitkám, že snad chtějí mít “měkkou” měnu. Dolar tak zůstal nadále vyměnitelný za zlato, ve zvykovém poměru 20,67 USD za unci. Do zákona se ale dostala vsuvka, že za osvíceného správcovství Fedu měna bude “expanzivní”. Objem dolarů v oběhu bude expandovat nebo se snižovat podle potřeb obchodu a zemědělství.

Elihu Root, republikánský senátor za stát New York měl dojem, že cítí něco shnilého. Očekávajíc budoucí úvěrovou inflaci a odvolávajíc se na předchozí krize, Root napadl návrh zákona těmito slovy:

“Krůček po krůčku, firma díky snadnému úvěru expanduje. S nevyčerpatelným rezervoárem vlády, která poskytuje snadné peníze, odbyt zboží roste, firma dál expanduje, více nových firem začne podnikat, duch optimismu ovládá společnost.”

“Ani bankéři se mu neubrání,” pokračoval Root, “jsou lidmi. Členové správní rady Federální rezervní banky se mu neubrání, jsou také lidmi. Každý vydělává. Každý bohatne. Jde to výš a výš, marže mezi náklady a prodejní cenou se stále zmenšuje až do okamžiku, kdy někdo, jehož úsudek byl špatný, jehož schopnost podnikat byla malá, se zlomí. A jak padá, udeří další cihlu v řadě a tak padá další a další a celá konstrukce se zřítí.”

“To není sen,” uzavřel Root, “to je historie každého cyklu inflace od doby, kdy podnikání ve světě začalo. Bylo tomu tak, v menší nebo větší míře, před panikou roku 1837, 1857, 1873, 1893 a 1907. Přesná formule, ke které se dopracovali studenti ekonomie, popisuje důvod kolapsu, kdy úvěr překračuje legitimní požadavky země a měna se stává podezřele nekrytou a zlato takovou zemi opouští.”

Root nemohl tušit, že dolar zcela ztratí své podložení zlatem, nebo že, počínaje rokem 1971, nebude podložen ničím jiným než nepsaným příslibem vlády USA a (ve více substantivní míře) demonstrovanou sílou americké ekonomiky. O to méně pravděpodobné je to, že by si býval myslel, že se přesto svět zamiluje do nekolateralizovaného kusu papíru a že se – jako něco ještě více ohromujícího – Spojené státy budou těšit tak velkému rezervoáru dobré vůle, že jim bude umožňováno půjčovat si dokonce i při negativním stavu svých mezinárodních investic (v současné době asi minus 2.440.000.000.000 USD, kdy USA mají asi 17,6 biliónů zahraničních aktiv a cizinci asi 20 biliónů amerických aktiv). O inflačním cyklu Root říkal, že “to jde výš a výš,” ale ani ve snu by ho nemohlo napadnout, jak vysoko.

Znalost pravidel klasického centrálního bankovnictví nikomu nestačila na to, aby porozuměl, natožpak předvídal, jak bude Fed v současném rozpadu úvěrového systému postupovat. A tak třeba když už Fed poskytuje snadné úvěry, není to za zmíněné “vysoké” úroky. Ve skutečnosti začíná půjčovat s úrokovou mírou, která je nižší než jakýkoliv kladný výnos. Zlatý standard byl objektivní. Moderní monetární manažment je subjektivní (za Alana Greenspana byl intuitivní). Zlatý standard spočíval na pravidlech. Fed 21. století spoléhá na to, co funguje, nebo co se zdá, že funguje. Fed doufá, že tomu, kdo spadl ze žebříku, pomůže víc dluhu a víc dolarů.

A kolik to je lze každé úterý nalézt na vlastních internetových stránkách Fedu. Otevřete si formulář H4.1 a připravte se na překvapení. Ode Dne práce (Labor Day, letos 1. září) aktiva Fedu vyskočila na 2,31 biliónu dolarů z původních 905,7 miliard dolarů. A proč je tento ohromující nárůst aktiv významný? Jednoduše řečeno: Fed platí za svá aktiva čerstvě vytištěnými dolary. Když jde řeč o “vytištěných” dolarech, je to myšleno figurativně, protože drtivá většina peněz, kromě obměny oběživa, přichází do systému přes vstupy do počítačů.

V této krizi aktiva Fedu rostou mnohem rychleji než její kapitál. Pravdou také je, že Federální rezervní banka je finanční institucí s vysokými pákovými poměry. Kupříkladu její hlavní pobočka, Federální rezervní banka v New Yorku, vykazuje aktiva 1,3 biliónu a kapitál 12,2 miliard. To je krytí pouhých 0.9%, tedy méně než třetina toho, co je nařízeno bankám v soukromém sektoru. Takto slabá ochrana by sama o sobě ještě nepředstavovala zvláštní riziko, kdyby banka, manažovaná Timothy Geithnerem, navrhovaným na místo Obamova ministra financí, vlastnila jenom krátkodobé obligace. Ale tajemná aktiva, která odkoupila od zkrachovalé firmy Bear Stearns a pak od AIGu, představují 66,6 miliard. Přecenění a odpisy pouhých 18,3% ceny těchto rizikových portfolií mohou zcela ofsetovat kapitál newyorské Fed.

Před osmi lety, během slyšení před Kongresem USA, Laurence Meyer, tehdejší guvernér newyorské Fed, se snažil podobné obavy (které se tehdy zdály být vskutku vzdálené) ukonejšit. „Věřitelé centrálních bank nejsou vystaveni žádnému riziku, protože centrální banky mohou vždy vytvořit dodatečný objem měny k tomu, aby uspokojily jakékoliv závazky denominované v dané měně,“ konejšivě připomněl naslouchajícím.

Ano, dnešní tvůrcové politiky prominou, existují rizika představovaná “vytvořením” přibližně biliónu nekrytých, nových dolarů každých pár měsíců. Ale tím se budeme trápit později. Na programu dne je hrozba propasti deflace. Oběti omrzlin ostatně také většinou nezajímají rizika spojená s letním úžehem.

A roční sezóny světa financí jsou nepředvídatelné. Schopnost předvídat lze stěží nalézt v soukromém sektoru a je téměř k nenalezení ve Washingtonu. Problémy s úvěry zastihly Fed nepřipravený. Podobně je pravděpodobné, že ji překvapí příští inflace. Věci jsou ale již nastavené a nevypadají dobře. Nejen Fed, ale i většina jiných centrálních bank v té které míře hekticky zvyšuje produkci peněz. Simultánně s tím těžaři a naftaři snižují produkci komodit. Kupříkladu firma Rio Tinto, velice zadlužený těžařský gigant, v těchto dnech ohlásila propuštění 14.000 zaměstnanců a snížení svých kapitálových investic o 5 miliard dolarů. Až přijde hospodářské oživení, producenti surovin nepochybně zvýší produkci. Je ale mnohem méně jisté, zda centrální banky, až se cyklus obrátí, včas omezí tištění peněz.

Veřejnost byla dosud zdráhavá ve svém hněvu nad touto nejnákladnější a nejhorší poválečnou finanční krizí. Wall Streetu a ratingovým firmám se sice dostalo jistého a zaslouženého pokárání, ale jen zřídka se ukazuje na Federální rezervní banku, jejíž rekordně dlouho trvající nízké úroky umožnily, aby ceny nemovitostí, jako počátek všeho, levitovaly tak vysoko.

Poté, až se pan Bernanke dostatečně vyspí, by měl být volán k zodpovědnosti za to, že znovu snížil úrokové míry na úkor dlouhodobě strádajících (a možná i hladovějících) střádalů (nejen v Číně). Měl by být žádán o vysvětlení, zda metody centrální banky v éře papírových peněz představují zlepšení, buď v praxi nebo v teorii, oproti přísnosti, eleganci, jednoduchosti a prediktabilitě zlatého standardu. Mělo by mu být nařízeno, aby nahlas přečetl text uvedené kritiky Elihu Roota a aby vysvětlil kde, pokud vůbec někde, se starý pán mýlil.

Nakonec by mu mělo být přikázáno, aby se vžil do role zahraničního držitele amerických dolarů.

“Řekněte nám, pane předsedo,” mohl by se některý z kongresmanů na příštím slyšení Bernankeho před Kongresem ptát, “pokud byste Vy byl v takové situaci, držel byste si za těchto podmínek své dolary? A dovoluji si Vás upozornit, že zde, jako každý, který před Kongresem vypovídá, vypovídáte pod přísahou.”

Závěrem: Rozhodně nechci, aby vznikl dojem, že volám po zavedení zlatého standardu. To rozhodně ne a z mnoha zásadních ekonomických a společenských důvodů, ikdyž třeba technologický pokrok posledních desetiletí zlevnil těžbu zlata i stříbra. Ale je vždy dobré, zejména když evidentně věci dobře nefungují, abychom - dokonce i širší veřejnost - lépe pochopili ne zas tak složité mechanismy a podstatu věcí.

Takže zlatý standard ne, ale myslím si, že nejenom v současné a ve výhledové fázi západní i globální ekonomiky je tradičně konzervativnější, ne tolik expanzivní monetární politika kontinentálních centrálních bank, počínaje ECB, spolu s jiným chápáním role státního dohledu a proexportní orientace ekonomik de facto všestranně výhodnější a prospěšnější než to, co opakovaně vidíme u Fedu atd. Ikdyž třeba přiznat, že při dvojhlavé sani bezprecedentních rozpočtových a obchodních deficitů a zadluženosti USA Fed může skutečně potřebné změny k trvalému zlepšení ovlivňovat jen v dosti omezené míře.

Integrovaná Evropská unie by měla postupně a vědomě přebírat zodpovědnost za spravování nové rezervní měny světa – eura. A v tom směru třeba vydáváním svých obligací také světu nabízet vždy potřebný a bezpečný přístav na “parkování” jeho úspor a prostředků na mezinárodní obchod. Mít svojí měnu rezervní měnou ostatně neznamená jen závazek, jak si nejen architekti původního Breton Wood uvědomovali.



***

V sekci EKONOMIKA:

Cyklus privatizace zisku - socializace ztrát

Světová finanční krize: Schwarzenberg: “Jsme z lesa venku, ikdyž zatím 'jen' na pasece”

"Toxická" aktiva bank znásobí federální deficity

Problémy nemají (a nezačaly) jenom banky

Stop, kamera, akce: Guvernér Schwarzenegger zachraňuje Golden State

Trosky Wall Streetu v tundře: 330.000 USD dluhu na každého Islanďana

Samuelson, Rogoff, Trump: Jak dlouhá krize? Hlavně ale, jak dlouho bude trvat re-pricing?

Le Monde: “Západ by neměl nechat padnout státy střední Evropy.” NYTimes: “Bankovní sektor nad propastí“, i pomýlený Maestro/comrade Greenspan je pro znárodnění

Je závistivost „národní nemocí“? Již po 800 let?

***