Má smysl bojovat s odporem k práci, nebo jde pouze o uměle vytvořenou diagnózu pro normální lidi v bláznivé době?

Minulý týden nebyl čas, ale rád bych se krátce vrátil ke kritickému článku o prokrastinaci, který vyšel na Psychologie.cz a dost mých přátel mu na sociálních sítích (nekriticky) zatleskalo.

Psycholog a psychoterapeut Aleš Borecký v něm tvrdí, že „prokrastinace je typicky uměle vyrobená diagnóza.“ Jeho klíčový argument přitom vychází z monstrózní meta-diagnózy, podle níž „žijeme v bláznivé společnosti“ a „normální lidé,“ kteří se tomu nechtějí podřídit, jsou nutně oštítkováni jako defektní či nemocní.

Jinými slovy, autor velkoryse diagnostikoval celou společnost (pro osvíceného odborníka zajisté hračka) a z toho vyvozuje dalekosáhlé závěry. Dílčí diagnózu bez zardění nahrazuje celospolečenskou super-diagnózou a ještě se u toho tváří, jako by se nechumelilo. No nevím, terapeutovi s takto zvráceným pohledem na svět bych se tedy jako klient na pohovku dostat nechtěl!

Nejsem bůhvíjakým stoupencem mechanizovaného boje proti prokrastinaci, jak jej u nás propaguje Petr Ludwig se svou knihou Konec prokrastinace, ale zde se musím postavit na jeho stranu. Prokrastinace je reálný problém, kterému musíme občas všichni čelit, i když nás normálně práce baví. Odpor ke smysluplné, avšak náročné práci může nabývat tisícerých podob, které geniálně popsal Steven Pressfield v klasice War of Art. Pracovití, podnikaví a tvůrčí lidé vědí, o čem je řeč. Ti ostatní mlží a prorokují konec světa.