Když tak přemítám, proč (z velké části) selhala ambiciózní Rekonstrukce státu, přijde mi, že hlavní problém je v zásadě stejný jako u Janečkovy Pozitivní evoluce.

Neochota špinit se politikou. Neschopnost nést politickou odpovědnost za prosazení dalekosáhlých změn — všechny je moderně aktivisticky prolobovat a kdyby se to náhodou nepovedlo, frrrrrr, zkonili to přece politici!

Ono je sice pěkné, že to jsou všechno „standardní postupy vyzkoušené jinde,“ ale to mne jako občana naprosto nezajímá. My už totiž jeden „standardní postup“ máme, a tím je politická soutěž. Jít do voleb, říct si o podporu občanů, nezklamat ji a změny prosadit. V médiích a infografikách vypadá program Rekonstrukce státu krásně, ale jakou podporu by asi získal ve volbách? Tři–čtyři % jako Zelení, Svobodní nebo Piráti? Troufám si říci, že ano, a je velmi dobrou vizitkou stavu české demokracie, že profesionálně řízené PR kampaně nemohou měnit politiku lusknutím prstu zvenčí.

Nedávno jsem zde doporučoval skvělý Churchillův životopis a stojí za připomenutí, že Churchill dosahoval vysokých cílů právě proto, že dělal skutečnou politiku a zodpovědnosti za chyby se nevyhýbal, což postupem času ocenili voliči i jeho soupeři. Nebyl to nezodpovědný aktivista s velkými plány, ale extrémně pracovitý politik a když přechodně ztratil politickou podporu, šel od válu a strávil dekádu na venkově malováním a psaním.

Aktivismus je v otevřené společnosti obrovsky důležitý, ale neměli bychom se dostat do situace, kdy bude diktovat stranám jejich program. Kdo chce měnit politický systém nebo prosazovat změny s velkým dopadem na občany, měl by jít do politiky.