Obří letadla. Odlétají naložené rybami, ale přilétají prázdné. Lidé říkají, že dovážejí zbraně. Mwanza je druhé největší město v Tanzanii. Leží na břehu magického Viktoriina jezera. Je nejrychleji rostoucím městem - co se týče ekonomického růstu. Těží z rybolovu a také zlatých dolů. Veškerý zisk z těchto aktivit odchází do ciziny, jen malá část zůstává doma v Africe, a to v kapsách zkorumpovaných úředníků a politiků.Nic neobvyklého.

O Mwanze vznikl zajímavý dokumentární film Darwinova noční můra, který se kromě hlavního tématu – drancování přírodního bohatství jezera, okrajově věnuje také problematice dětí ulice, kterých je v tomto schizofrenním městě nejvíce v Tanzanii a troufám si říct, že i v celé Východní Africe.

Začleňování těchto dětí do společnosti a jejich „sbíraní z ulic“ mají pod palcem neziskové organizace (většinou místní) dotované západními donory nebo církvemi. Je jich tady několik desítek. To je na půl milionové město obrovské množství. Přesto se ulice hemží žebrajícími dětmi. Chtěl jsem proto zjistit, jak je to možné?



„Sběrna“ dětí

Jak tedy systém „sběru“ dětí funguje? S tanzanským kolegou Sundayem navštěvujeme jednu z organizací. Vybrali jsme si jí, protože o ní píše Lonely Planet, měla by být tedy „prověřená“. Oplocený areál v klidné čtvrti s výhledem na jezero, stěny pomalované barevnými obrázky. Sunday říká, že kdysi kreslil všechny malby na zdejších stěnách. Teď je ale většina z nich přemalovaná nebo smazána. Stejně tak organizaci získal nový majitel. Ten starý, pro podezření z korupce a z ulívání si zahraničních peněz pro sebe, odstoupil, nebo byl odstoupen, to už nevíme.

Vstupujeme do zahrady. Je zde čistý dvorek, parkoviště pro několik aut a pod zahradním altánkem učí mladá Evropanka jedno z dětí matematiku. Je vidět, že chlapce moc výuka nebaví a jeho nepozornosti využíváme a dáváme se s mladou angličankou do řeči. „Teď je nás tady 6 dobrovolníků, ale byly časy, kdy nás tady bylo i 25,“ říká.


Ukerewe - ostrov rybářů a prostitutek

25 na 39

Viděl jsem tady v Africe už spousty center (zvláště pro lidi s postižením), ale nedovedu si dost dobře představit, jakou pomoc tak malému centru přináší 25 evropských dobrovolníků. A proto se jdeme zeptat ředitele centra, k čemu je několika desítkám dětem ulice, žijících v centru, tolik Evropanů. Ředitel nás sleduje s podezřením a neporozuměním. Ptá se, odkud jsme a co že tady chceme. Odpovídám, že jsem z České republiky a problematika dětí ulice v Mwanze mne zaujala poté, co jsem viděl film Darwinova noční můra. To ředitele ovšem neuspokojilo: „Ten film je lživý a nenabízí žádné řešení problému. Jeho cílem je poškodit Tanzanii a její vládu.“

Po chvilce se od tanzanského ředitele a jeho mladé blonďaté britské asistentky dozvídáme, že ve středisku žije 39 dětí. Děti se však poměrně střídají. Mnoho z nich opět končí na ulici. "Hlavní je ve středisku kázeň. Kdo neposlouchá, musí odejít. Jen tak děti dokážeme začlenit zpět do společnosti," říká ředitel.

Fungování této organizace je jednoduché. Někdo – například západní donor, vláda, univerzita, nebo ti, kteří jsou znepokojeni situací dětí ulice v Mwanze – vyšle na místo mladého dobrovolníka. Ten se dětem věnuje několik hodin denně. Má pocit, že přispěje k záchraně dětí a pomůže Africe. Za tři měsíce odjede domů plný zážitků. Reálně však nedokázal změnit téměř nic. Napíše ale hezkou zprávu o tom, co s dětmi všechno nedělal a co je všechno nenaučil.

Donor za dobrovolníka platí vlastníkovi organizace peníze – za ubytování, stravu, „školení“. Tyto peníze jdou do kapes vlastníka organizace. Je třeba zdůraznit, že život dětí v centru neznamená pro organizaci téměř žádné výdaje. Děti dostávají fazole a rýži, což jsou korunové částky, zahraniční sponzoři nebo církve dodají secondhandové oblečení z Evropy a o vzdělání dětí se postarají dobrovolníci či školy.


Juma je na ulici několik měsíců...nebo týdnů?

Hledání bezdomovce

Po setkání s nerudným ředitelem jsme si začali pohrávat s myšlenkou: Co když teď půjdeme na ulici a přivedeme jedno dítě? Ještě totéž odpoledne jsem v doprovodu Sundaye zašel do parku k jezeru, kde obvykle bývají děti ulice. Ani tentokrát nebyl problém je najít. Opodál si jich střídavě hrálo a žebralo asi dvacet. Dali jsem se s nimi do řeči. Všichni shodně tvrdili, že se snažili do center dostat, ale všude je odmítli s tím, že mají plno. Náhodným výběrem jsme proto určili našeho kluka, kterému budeme hledat domov v centru - mladého Jumu.

Když jsem řediteli řekl, že jsem na ulici našel dítě, byl evidentně zaskočen. Britská asistentka mi oznámila, že mají plno – v centru je 39 dětí. Říkám, že by bylo hezké mít 40, protože je to kulaté číslo a přináší štěstí, ale blondýna je neoblomná. Ředitel mi sdělil, že jen tak vzít dítě z ulice nemůžou. Dítě, které chtějí vzít, totiž musí nejdřív napsat dopis na úřad, že chce do centra. Po schválení prý může být přijato. Když jsem se ředitele zeptal, jak mohou desetileté děti psát dopisy na úřad, raději přešel k další
„přijímací proceduře“.

Začal se chlapce vyptávat na nejrůznější detaily z jeho života. Bohužel, všechno to spíše připomínalo výslech zločince na policejní stanici a ne rozhovor člověka, který má v popisu práce pomáhat dětem, které žijí a spí na ulici. Z organizace jsme odcházeli s prázdnou. Pozval jsem Jumu na rýži s fazolemi (jeho oblíbené jídlo v přepočtu asi za 7 korun) a odpoledne jsme vyrazili hledat dále.

Příště životní příběh Jumy Hamisiho (odkud přišel, proč a jaký je jeho život na ulicích Mwanzy)...

Další zajímavý článek z Tanzanie naleznete ZDE: Do školy ano, ale v botách


Juma bojovník - nedá se ani proti přesile (ale je taky provokatér)

PS: Propočet pro představu: Řekněme, že se v organizaci o které je v článku řeč, ročně krátkodobě, na tři měsíce, vystřídá třeba 35 dobrovolníků. Řekněme, že cena za měsíc, kterou organizaci donor platí je 150 EUR měsíčně (tolik platili Američané z organizace Peace Corps nebo poláci z programu Polská Pomoc) - takže celková cena, kterou organizace dostane je 15 750 EUR, což je asi 410 000 Kč. Dále většina organizací dostává peníze také přímo od donorů „na provoz“ ti schopnější dokonce píší projekty, které jim zajišťují živobytí. Příjem takové organizace s 39 dětmi ulice se tak může pohybovat i přes 1 milion korun. Výdaje na zaměstnance (kuchaře, hlídače, uklízečku) jsou v zemi, kde je průměrný plat 40 – 100 Kč denně, nevelké. Kam tedy peníze ze zahraniční pomoci jdou se pak lze jen dohadovat.