Velký Kavkaz je naprosto specifické místo. Lidé tam po staletí žili v izolaci a rozdíly oproti dobrosrdečným Kachetincům či Adžarcům jsou propastné. Horalé na Kavkazu jsou většinou nedůvěřiví a uzavření do sebe. Zhoubou pro mnoho z nich je tvrdý alkohol. Není neobvyklé, když v Kazbegi už při ranní procházce potkáte skupinku opilých vesničanů, kteří si jako snídani koupili dvě láhve vodky a teď se zase potácejí domů spát.


Kazbegi leží v Darialské soutěsce, jediném možném průchodu ze severu na jih. Každá armáda, která chtěla dobýt Kavkaz, musela táhnout tudy.

Jet jako dobrovolník do Gruzie mě napadlo po přečtení inzerátu na webových stránkách společnosti Člověk v tísni. Měl jsem za sebou tříleté studium žurnalistiky na Palackého univerzitě v Olomouci (magisterské teď končím v Praze) a práce v zahraničí mě lákala. Nečekal jsem, že při pohovoru uspěju, spíš jsem si chtěl zkusit, jak to je. Ale stalo se. Možná nebylo tolik uchazečů, kteří by kromě angličtiny trochu ovládali i ruštinu.

Během šesti měsíců jsem měl na starost projekt zaměřený na rozvoj kavkazské ekoturistiky a související infrastruktury. Jeho rozpočet byl asi třicet tisíc eur a platilo je Polsko (Člověk v tísni jen vyhrál výběrové řízení), jež má Gruzii jako rozvojovou prioritu. Místem mého působení bylo městečko - nebo snad velká vesnice, těžko říci - nedaleko hranic s Ruskem. Ofi ciální název byl nejdřív Stepantsminda, potom Kazbegi - podle spisovatele, který tam po studiích v Petrohradě odešel a stal se pastevcem - a od devadesátých let zase Stepantsminda. Lidé tam ale dál užívají jméno Kazbegi, už proto, že se to líp vyslovuje.

Kazbegi je legendární místo. Vede tudy Darialská soutěska, spojující sever a jih Kavkazu. Říká se jí kavkazská vojenská dálnice. Kdo chtěl dobýt Kavkaz, musel tudy. Region je hodně izolovaný. Do hlavního města Tbilisi, jež představuje nejbližší výspu civilizace, to v létě trvá maršútou tři hodiny. V zimě déle, pokud vůbec projedete. Cesta totiž vede přes Křížový průsmyk ve výšce dva tisíce osm set metrů a často ji zavalí padající laviny.

Za průsmykem žije všehovšudy nějakých šest tisíc lidí roztroušených do několika desítek vesnic, nebo spíš osad. Kazbegi je největší a má asi tři tisíce obyvatel. Turistům slouží jako základní tábor k výstupu na místní dominantu - pětitisícovku Kazbek. Tschinvartsveri (hora Sněhu), jak jí říkají místní, sice na Kavkazu není úplně nejvyšší, ale je bezesporu nejkrásnější a vylézt na ni nevyžaduje žádné zvláštní horolezecké schopnosti.

Místo má velký turistický potenciál, ale využít ho není snadné. Když pominu pár desítek rodin nabízejících ubytování, v Kazbegi až donedávna chyběly jakékoli služby. K mým úkolům tedy patřila starost o informační středisko s internetovou minikavárnou, společně s tamějším kolegou jsme také zařídili rekonstrukci veřejných toalet a obnovu parku, zprovoznili malé muzeum horolezectví, pomáhali turistům hledat horské vůdce a půjčovali jim vybavení, značili turistické trasy a propagovali region na Internetu.

Horalé v Kazbegi nejsou právě přátelští. Lidé se mračí, téměř nikdo vás nepozve na potkání domů a neuspořádá kvůli vám hostinu (což je jinde v Gruzii naprosto normální). Pro většinu zdejších horalů je cizinec-turista jen peněženka, ze které se musí vytřást co nejvíc peněz, a o nějaký další rozhovor nestojí. To je bohužel smutný kazbecký unikát, kdekoli jinde v Gruzii včetně hlavního města se s takovým přístupem vůbec nesetkáte.

Příklad za všechny - v Kazbegi je docela kumšt získat něco za "normální" cenu. Pro představu, pivo se dá pořídit za jeden a půl lari (asi devatenát korun). Oblíbené tradiční jídlo chinkali, vepřové a hovězí rozemleté a uvařené v těstě, půl lari kousek. K nasycení mi jich stačilo pět, i když Gruzínci jich dokážou za večer spořádat i dvacet.

Většina z patnácti obchodů - respektive spíš kiosků - v Kazbegi však uplatňuje dvojí ceny a ty "turistické" jsou mnohdy dvakrát vyšší než normální. Komické bylo, že mě zanedlouho všichni znali - byl jsem tam jediný cizinec nastálo - a přesto mi pořád dávali turistické ceny. Proto jsem si nakonec vybral tři, jež jsem měl prověřené a věděl jsem, že mě nešidí. Tam jsem pak nakupoval celou dobu.


Gruzie je malá, ale nabízí mnoho. Velehory, polopouště, moře, hluboké lesy, starou architekturu ... Ať vyrazíte kamkoli, nebudete litovat.'

Polehčující okolností je tamější chudoba. Lidé chovají ovce, ale pěstovat nic nemohou. Kdysi tam mívali ve velkých vytápěných sklenících rajčata, protože soutěskou vede hlavní plynovod z Ruska. Po zavedení tržních cen ovšem skleníky zpustly, kilo rajčat by z nich prý vyšlo na dvacet eur. Dnes v Kazbegi nikdo nehladoví, ale většinu rodin drží nad vodou příbuzní, kteří pracují v Rusku nebo na Západě. Na druhé straně, když za někým přijdete s nabídkou práce, nebude dělat pod padesát lari (šest set padesát korun) na den. Myslím, že u nás se pracuje i za méně.

Spolupráce s lidmi v Kazbegi byla zpočátku dost těžká. Neznají účtenku ani fakturu, smlouvy se uzavírají jen ústně. Firmy v Tbilisi, kde jsme museli nakupovat veškerý materiál, naštěstí razítko daly. I fakturu vystavily, když jsme o ni výslovně požádali. Jen to trvalo. Šéf tu není, bude zítra, přijďte pozítří ...

Protože naším úkolem byla i práce s tamější komunitou, organizovali jsme v Kazbegi různé kursy a semináře s turistickou tematikou. Zpočátku jsme přitom zaznamenali nedůvěru v hodnoty, jež tam Evropané přinášejí. Nutno říci, že zčásti oprávněnou. Pamatuji na kurs pro horské vůdce, kdy se jeden Němec snažil ostříleným horalům něco vysvětlovat a poučovat je o horách, které oni znali mnohem lépe. Sám pak málem přišel o život, když neuposlechl jejich rady a podcenil výstup po navátých ledovcových krychlích, jež jsou tamější zvláštností.

Ke cti horalů je třeba dodat, že se snažili, pokud uznali náš nápad za dobrý, aby všechno fungovalo. A jejich schopnost zorganizovat skoro cokoli mě fascinovala. Gruzie je malá, rodiny jsou rozvětvené, a tak se pomalu všichni znají se všemi. To je při jakémkoli úkolu stěžejní věc. Pokud v určitém oboru známého nemáte, je řešení téměř nemožné, ale v opačném případě jde všechno hladce. Když nám třeba přestal jít Internet do mobilu, můj spolupracovník Vako zavolal na linku operátora. Chvíli to vypadalo bledě, pak se ukázalo, že na druhé straně je nějaká jeho sestřenice, jež okamžitě zařídila vše potřebné.

Lidé mého věku v Kazbegi takřka žádní nežili, jen mládež do osmnácti let a pak až čtyřicátníci a starší. Vytvořil jsem skupinku mladých a docela schopných studentů z tamější školy, které jsem učil anglicky a sám si našel učitelku ruštiny, i když úroveň její výuky byla mizivá. Jinak jsem měl přátele hlavně v Tbilisi, kam jsem pravidelně dojížděl.

Loni v srpnu do mé práce zasáhla válka s Ruskem. Okamžitě jsem začal shánět všechny turisty po okolních horách. Autobusy organizované a placené polskou ambasádou je pak odvážely za hranice. Pár dnů jsem také třídil a doručoval humanitární pomoc.


Shopping po Kazbecku...aneb jsi cizinec, tak připlať

I když jsem se brzy vrátil ke své původní práci, zážitky z rozstřílených vesnic nedaleko hranic s Jižní Osetií mě z celého pobytu poznamenaly snad nejvíce. Ke krizovým momentům patřil i noční raketový útok na Tbilisi. Myslím ale, že mě to zocelilo. Celkově mám na Gruzii pozitivní vzpomínky a rád bych se tam opět vrátil. Půl roku je na adaptaci tak akorát. Pokud odjedu realizovat i další projekt, budu už vědět, na čem jsem, na koho se obrátit a co udělat, aby mi práce přinesla více radostí než starostí.

Upravil Jan Zvelebil
Článek vyšel v časopise Reflex 23.4.2009