O fotografu, který zapíjí každou fotku na občanku sklenkou vína, o trenéru kung-fu, který zahynul v abchazské válce a o mladé Gruzínce, amerického vidění a životních perspektiv.

V pátek vyšla v MF DNES zajímavá příloha o volném čase v rozvojových zemích. Dovoluji si zde proto k tomuto tématu přeložit a publikovat také článek naší kolegyně Iwony Frydryszak, která pracuje pro Člověka v tísni v gruzínském Tkibuli.



Tkibuli (Gruzie) – Země vína a toastů. Je ospalé poledne a v Tkibuli, městečku s 9 tisíci obyvateli, obklopené ze čtyř stran horami, lesy a nefunkčními doly, 250 km od hlavního města Tbilisi, je více než patrná kultura odpočinku a svobodného pojetí času.

V kadeřnickém salónu jsou stěny pomalované intenzivními barvami, žlutou a červenou. Mladá kadeřnice suší vlasy jedné z klientek. Vedle sedí kosmetička a dělá ženě manikúru. Náhle ve městě vypnou proud (o proud v Tkibuli se stará česká firma - pozn. autor). „Ale ne, už zase!” vzdychne Manana, kadeřnice a majitelka salónu. Práce stojí. Onou klientkou je učitelka místní školy. Teď sedí před zrcadlem ještě s napůl mokrými vlasy. Manana vytahuje ze stolu 2litrovou plastovou láhev s pivem Natakhtari. Začne rozlévat do sklenek všem přítomným. Zatímco si zapaluje cigaretu, přicházejí další dvě ženy. Prosí kosmetičku, aby také jim udělala manikúru. Přinesly k tomu kávu a tabulku čokolády. Vše rozkládají na stůl a sedají na gauč. Všechny čekají, až zapnou proud. Učitelka teď dobře ví, že na svojí lekci anglického jazyka nestihne přijít včas. Studenti ale ještě nevědí, že se učitelka zpozdí o půl hodiny. Tady v salónu to nikomu nevadí.

“Pro generaci Gruzínů, která vyrůstala za dob Sovětského svazu, neexistuje výrazná hranice mezi pracovním a volným časem,“ říká Nugzar Kokheridze z mezinárodní organizace IOM. „ Mnoha lidem se ještě nepovedlo zvyknout si na náročné požadavky, které přinesla doba kapitalismu. Stejně jako můj otec, pro něj je 24 hodin volného času totéž, co 24 hodin času pracovního,” dodává. Mladí lidé to však podle Nugzara vidí jinak. “Životní styl lidí v naší zemi, a tím mám na mysli hlavně lidi mého věku, si docela úspěšně zvykají na normální životní styl. Evropský styl. Na Západě lidé žijí podle plánu a vidí zásadní rozdíl mezi prací a volným časem,” myslí si tento 28letý mladík. „Stále častěji začínají o svém životě rozhodovat na základě pragmatických úvah.”



Tkibuli je bývalé hornické městečko. Centru vévodí obří socha Stalina - jedna z největších v Gruzii. Špatná ekonomická situace regionu se již brzy může změnit díky unikátním přírodním krásám, kterými je město obklopeno (o tom napíši příště).

Jednou z těchto mladých je také Anna Abesadze, nejlepší studentka v celém Tkibuli. Na začátku tohoto roku (před volbami) dostala, dokonce jako jedna z šesti místních studentů, notebook přímo od gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho za vynikající studijní výsledky. Anna je štíhlá, drobná dívka s dlouhými černými vlasy a temnýma bronzovýma očima. Prostě typická Gruzínka. Vždy elegantně oblečená, v budoucnu by se chtěla stát diplomatkou. Kromě toho, že dává soukromé lekce matematiky, pracuje jako dobrovolnice v organizaci Člověk v tísni. Učí místní děti anglický jazyk. Jak sama říká, pro svou kariéru potřebuje doporučení od některé z mnoha mezinárodních organizací, které v Gruzii působí. Alespoň zatím jí nejde o to, že by nějak pomohla svému městu.

„Jestli bych si měla vybrat mezi chlapcem a kariérou, vybrala bych si kariéru. Žena se totiž nejprve musí postarat o svou materiální budoucnost, a teprve potom založit rodinu,” říká sebejistě Anna. Správná doba, kdy založit rodinu je podle Anny věk 34 let.

Anna se v roce 2006 zúčastnila tzv. GLOW campu (Girls Leading Our World) organizovaného ambasádou Spojených států v Gruzii. Tam se také naučila, že v životě je potřeba být pragmatický. Rozhodla se, že bude dbát nejen o kariéru svou, ale také jiných mladých Gruzínů a Gruzínek. Proto organizuje setkání v kroužku, který má mladým pomoci s hledáním budoucího zaměstnání. Scházejí se dvakrát týdně a diskutují o různých pracovních povoláních. Anna chodí od školy do školy a prosí ředitele, aby jí dovolili ve třídách představit program svého kroužku. Zatím získala na svou stranu už 19 mladých Tkibulanů. Chce však ještě dvakrát vice. Jak zjistila, nejpopulárnějším zaměstnáním je ekonom a novinář.



Anna Abesadze

Ve škole číslo 1., tam kde chodí také Anna, končí vyučování. Je něco po druhé. Studenti vyšších ročníků (16 a 17 letí) odcházejí domů. Plní domácí úkoly a odcházejí na soukromé lekce z matematiky, angličtiny nebo gruzínštiny. Jedna hodina se soukromým učitelem stojí 11 lari (tedy asi 120 korun), ve městě kde je více než polovina lidi nezaměstnaných, docela vysoká částka.

Také Giorgi, student předposledního ročníku, myslí na svoji budoucnost. Chce být právníkem a stejně jako většina mladých lidí v Tkibuli, chce odjet studovat, pracovat a většinou také žít do hlavního města Tbilisi. Proto také přestal tancovat a hrát tenis. Nemá čas, většinu svého času tráví studiem.

Už několik dní všichni studenti v Tkibuli navštěvují místního fotografa. Podle nových nařízení totiž každý student musí mít průkaz s fotografií. V temném pokoji stojí tiskárna a počítač. Jedna ze čtyř šedých stěn je z části pomalovaná jasnou bílou barvou. Čeká zde sedm lidí. Na křesle vprostřed sedí asi 50letý obtloustlý muž – Zaza. Jednou rukou upravuje v Photoshopu portrét mladého chlapce, v druhé ruce drží skleničku červeného vína, kterou mu před chvílí nalil jeho kolega. „Za naší mládež, za budoucnost Gruzie. Za Gruzii! Gaumarjos!” pronáší tradiční toast, který se bez výjimky pronáší při každé nalité skleničce. Víno poté zakusuje sušenkami. Poprosí dalšího mladého studenta, aby se postavil před část zdi namalované na bílo. V místnosti zhasíná světlo. Fotí s bleskem chlapce a opět si sedá na židli. Za chvíli tiskne fotografii mračícího se mladíka. V Gruzii není zvykem, aby se na dokladech lidé usmívali. Předává fotku, chlapec je jeho sousedem, proto od něj nechce žádné peníze. Pronáší další toast za budoucnost mládeže a zajídá vypitou skleničku vína sušenkami.

Chlapec, kterého vyfotografoval, se jmenuje Giorgi. Je mu čtrnáct let a po večerech trénuje bojové sporty: box, kung-fu a karate. Zázemí mu poskytuje stará tělocvična. Je tady dusno, cvičební přístroje jsou zašlé věkem, stejně tak rezavé činky a na polo fungující posilovací stroje. Na stěnách jsou namalovány obrázky z chvaty kung-fu. Pootevřenými dveřmi do kanceláře trenéra jde vidět stěna polepená diplomy. Uprostřed místnosti visí fotografie trenéra, který zemřel v občanské válce v roce 1991. Proti vstupním dveřím je přimontováno ze stropu lano sněhobílé barvy, na kterém posiluje jeden mladík. Je zde temno a dusno, a kromě chlapce zde cvičí ještě dalších šest bojovníků a jejich sensej – Oleg. Giorgi chce být profesionálním bojovníkem. Cvičí 3x týdně dvě hodiny.

Je osm hodin večer. Ulice v Tkibuli i okolní svahy pokryté do ruda zbarvenými stromy, zejí prázdnotou. Lidé jsou doma, přilepení u televizorů. Jedí a povídají si. Nejedná se však o žádnou anomálii. O hodinu později už jsou pusté také ulice nedalekého Kutaisi – druhého největšího města v Gruzii, ve kterém žije přes 350 tisíc lidí. Jen Nugzar, ještě stále plný energie, sedí v kavárně a vypráví o zvycích svého národa: „Láska k lenosti, to je náš národní rys,“ stěžuje si, ale vzápětí optimisticky dodává: „Jenže svět jde kupředu a rozvoj naší země nedovolí Gruzínům, aby vytrvali v tomto věčném odpočinku.”