Nepochopení je klíčem k rozmíškám, které mnohdy vedou do slepých kolejí vlastní zatvrzelosti a otupělé uzavřenosti. Překonání takto povětšinou uměle utvořeného Taxise zajisté nevede skrze floskule a prázdné kategorie. Otevřeme se a ptejme se!


Vlastně sama nevím

Slýchávám často o tom, jak žijeme v pluralitní společnosti, jak můžeme kamkoliv cestovat, což naši rodiče nemohli a jak “my mladí” za to nejsme dostatečně vděční. Nejen, že jsme všichni házeni do pytle “i-maniaků”, nevděčnic, flákaček prvního kalibru a naivních dětiček, kteří neví, co je ten „pravý život”, ale dokonce někteří z těch odrostlých a věkem ošlehaných generací tvrdí, že by vůbec nechtěli být v naší kůži, protože když nás vidí, dělá se jim z nás zle.

Takže i když jsme svědky adorovaného „kultu mládí”, kdy botox vyhlazuje vrásky dědům a babičkám, kdy plastičtí chirurgové mají plné ruce práce s odstraněním zářezů času a kdy se staří oblékají jako kdyby jim bylo patnáct, nikdo vlastně nechce být námi. Mládí ano, ale jen to kosmetické. Kdo vlastně jsme? Já sama nevím.


A vy to víte?

Říká se, že okolí nastavuje jednotlivci zrcadlo. Člověk se učí prostřednictvím druhých, kteří ho uvádějí do světa. V ideálním případě by měli předávat to nejlepší ze sebe a mladí by se měli poučit z chyb, které nasekali druzí. Nemluvě o dostatečné toleranci a vstřícnosti, které jsou při procesu výchovy zásadní, neboť mají pozitivní motivační účinek

Setkáváme-li se však s negativitou, posměchy a prachsprostým kádrováním, jak pak máme dorůst k obrazu starších? Lepí-li se kategorie na různorodost, stává se z ní katastr slepých názorů. A je-li jejich účinek ryze emocionální, pak se může stát to, co s nálepkou „neomarxista“. Zlidoví, ale nikdo jí vlastně nerozumí. Takže nejen, že pořád čumíme do telefonů, sjíždíme ty internety, neumíme si hrát venku a neumíme komunikovat, ale navíc jsme „neomarxisti“. Díky za zrcadlo, díky za motivaci, díky.


Skok přes Taxis

„Generation gap“ je jak Velký Taxisův přístup. Za sebe říkám, že se ráda budu učit, ale ne od těch, kteří ke mně přistupují s předsudkem naprosto ztracené a opovrženíhodné generace, kteří odhodí nálepku „ona sama myslí, tak to je neomarxistka“, nebo „ona nejí pořád maso, tak to je nějaká ta veganka nebo co“. Překonávání těchto mezigeneračních příkopů považuji za zásadní. A stačí tak málo, zkusme se navzájem bavit, ptát se a poslouchat se.