Kvílení svobody
Čtvrtý ročník uměleckých performancí nesoucí název Kvílení 4 proběhl 21. srpna 2020 v parku Gustava Mahlera v Jihlavě. Kvílení bylo a je projevem těch, z jejichž úst vycházejí melodie či mluvená slova, pod jejichž rukama se rozeznívají nástroje, jejichž těla balancují na hraně šílenství. Ano, Kvílení je kvílením tvorbychtivé svobody.
Svěží vítr
V parném pátečním dni vál z jihlavského parku Gustava Mahlera svěží vítr. Nebyl však osvěžující ve smyslu vánku, který by člověku zchladil rozpálené čelo či částečně osušil propocený oděv, ale spíše jeho prostřednictvím vála svoboda. V uměleckých kruzích známý básník a hudebník Aleš Kauer je oním spiritus movens, který roztáčí ony kruhy a nechává je, aby oslovily publikum či náhodně kolemjdoucí lidi.
Nedílnou součástí celé akce byla rozmanitost účinkujících. Například k současné básnické vlně patřící Daniel Hradecký, Jan Spěváček, Petr Čermáček, Josef Straka, Alžběta Luňáčková, Bernadeta Babáková, Kateřina Bolechová, Sylva Ficová, Radek Fridrich či Ivana Kašpárková, která zde pokřtila novou sbírku Numeri. Dále pak bylo možné shlédnout performanci Michaely von Pacher, Evy Fruhaufové, Martina Jelínka a Jakuba Mináře, který posléze instaloval Ingloo On The Beach. V neposlední řadě pak příchozí viděli představení Lucie Kramárové a Marie Feriny s názvem Púčik, instalaci Aleše Kauera a Jana Spěváčka s názvem Highland Pride Europe. Součástí letošního ročníku bylo i vystoupení akusticko-surreálné formace Manollo a kapely Absolutně černé těleso. Nejen tito, ale i další účinkující dali srpnovému dni punc jedinečnosti. Otevřená platforma, kterou prostorově park Gustava Mahlera plně naplňuje, dala ochutnat umění současnosti a ukázala, jakou může hrát umění roli a jaké kvality to současné má.
Park jako oáza tvorby
Umění není jen to, co je zavřeno v galeriích, muzeích či jiných výstavních prostorách. Hudba se nemusí linout z obrovské zvukové techniky na monstrózních festivalech, tanec není výhradně součástí jevišť či tanečních sálů. A rýmy nemusí „křičet“ z předvolebních bilboardů nebo z více či méně povedených reklamních spotů, neboť může být nedílnou součástí společně sdíleného prostoru, času a v neposlední řadě intimity.
Jihlavský park poskytující intimní zázemí se proměnil v oázu tvorby, v oázu svobody, v níž se mohl osvěžit kdokoliv. Kvílení nebylo vulgárním pořváváním či snad uraženým fňukáním, nýbrž zvukem, jenž se měl šířit k uším, očím, které byly ochotny naslouchat a vidět. Vidět umění v přímé zkušenosti, v přímém kontaktu a v tom, co je mu nejvlastnější, v tvorbě.
Foto viz www.kauer.cz
Svěží vítr
V parném pátečním dni vál z jihlavského parku Gustava Mahlera svěží vítr. Nebyl však osvěžující ve smyslu vánku, který by člověku zchladil rozpálené čelo či částečně osušil propocený oděv, ale spíše jeho prostřednictvím vála svoboda. V uměleckých kruzích známý básník a hudebník Aleš Kauer je oním spiritus movens, který roztáčí ony kruhy a nechává je, aby oslovily publikum či náhodně kolemjdoucí lidi.
Nedílnou součástí celé akce byla rozmanitost účinkujících. Například k současné básnické vlně patřící Daniel Hradecký, Jan Spěváček, Petr Čermáček, Josef Straka, Alžběta Luňáčková, Bernadeta Babáková, Kateřina Bolechová, Sylva Ficová, Radek Fridrich či Ivana Kašpárková, která zde pokřtila novou sbírku Numeri. Dále pak bylo možné shlédnout performanci Michaely von Pacher, Evy Fruhaufové, Martina Jelínka a Jakuba Mináře, který posléze instaloval Ingloo On The Beach. V neposlední řadě pak příchozí viděli představení Lucie Kramárové a Marie Feriny s názvem Púčik, instalaci Aleše Kauera a Jana Spěváčka s názvem Highland Pride Europe. Součástí letošního ročníku bylo i vystoupení akusticko-surreálné formace Manollo a kapely Absolutně černé těleso. Nejen tito, ale i další účinkující dali srpnovému dni punc jedinečnosti. Otevřená platforma, kterou prostorově park Gustava Mahlera plně naplňuje, dala ochutnat umění současnosti a ukázala, jakou může hrát umění roli a jaké kvality to současné má.
Park jako oáza tvorby
Umění není jen to, co je zavřeno v galeriích, muzeích či jiných výstavních prostorách. Hudba se nemusí linout z obrovské zvukové techniky na monstrózních festivalech, tanec není výhradně součástí jevišť či tanečních sálů. A rýmy nemusí „křičet“ z předvolebních bilboardů nebo z více či méně povedených reklamních spotů, neboť může být nedílnou součástí společně sdíleného prostoru, času a v neposlední řadě intimity.
Jihlavský park poskytující intimní zázemí se proměnil v oázu tvorby, v oázu svobody, v níž se mohl osvěžit kdokoliv. Kvílení nebylo vulgárním pořváváním či snad uraženým fňukáním, nýbrž zvukem, jenž se měl šířit k uším, očím, které byly ochotny naslouchat a vidět. Vidět umění v přímé zkušenosti, v přímém kontaktu a v tom, co je mu nejvlastnější, v tvorbě.
Foto viz www.kauer.cz