22. února tomu bylo 110 let od narození španělského filmového režiséra Luise Buñuela Porotlése, jehož filmy se trvale zapsaly do dějin světové kinematografie. Namísto běžně dostupných přehledových informací o jeho životě či jeho filmech, si připomeňme méně známé, ale o to možná zajímavější skutečnosti z jeho vzpomínkové knihy nesoucí název Do posledního dechu.


Fascinace snem

Filmové pásky, které se mu pod jeho rukama vinuly závratnou rychlostí, je možné vychutnat s jistou dávkou porozumění a naladění, které je dle mého soudu zcela nezbytné. Nejde totiž o „konzumní šlágry na první dobrou“, nýbrž jeho filmy jsou prodchnuty surrealistickými momenty, které mohou pro mnohé diváky znamenat kámen úrazu.

Buñuel byl totiž zcela fascinován snem. K tomu sám uvádí: „Kdyby mi někdo řekl: Zbývá ti dvacet let života, co chceš dělat se čtyřiadvaceti hodinami každého dne, který budeš žít?, odpověděl bych mu: Dejte mi dvě hodiny aktivního života a dvaadvacet hodin snu, s podmínkou, že si ho budu pamatovat, neboť sen trvá jen vzpomínkou, která ho násobí.“ Jeho vztah ke snu přirovnává k šílené lásce, která ho vlastně přivedla k surrealismu. Možná nejslavnější Buñuelův film Andaluský pes vznikl právě ze setkání jeho snu se snem Daliho. Nemiloval pouze sny, které se zdají, ale celý život se oddával dennímu snění. Buñuel poznamenává: „Snění v bdělém stavu je možná stejně důležité jako sny, a stejně nepředvídatelné i stejně silné. Po celý život, jako bezpochyby mnoho jiných, jsem si s touž rozkoší představoval, že jsem neviditelný a nehmotný. Tím zázrakem jsem se stával nejmocnějším a nejnezranitelnějším člověkem na světě.“

Surrealismus

Surrealismem byl silně přitahován. Především jeho revoluční myšlenkou boje proti nenáviděné skutečnosti. Skandál byl tou hlavní zbraní, která měla odhalit odporné páky systému, který je třeba svrhnout. Surrealismu nešlo primárně o vytvoření nového malířského, literárního či filosofického směru, nýbrž o změnu života jako takového. S bojem o tuto změnu Buñuel pojil i svůj negativní, destruktivní sklon, který pociťoval vždy s větší silou než veškerou tvořivou snahu. „Myšlenka na zapálení muzea se mi například zdála vždycky přitažlivější než otevření kulturního střediska nebo nemocnice.“

Ačkoliv Buñuel později uznává, že surrealistické hnutí nemohlo dopadnou jinak, než dopadlo, trvale se do něj vryl svobodný, uznávaný a vytoužený přístup do hloubky bytí a neméně pak výzva k iracionálnímu, k temnosti, ke všem podnětům, které vycházejí z našeho nejhlubšího já. „Výzva, která zazněla poprvé s takovou silou a odvahou, a k níž se družila mimořádná drzost, smysl pro hru, soustavná čilost v boji proti všemu, co se nám zdálo škodlivé.“

Podle Buñuela byla totiž většina surrealistických intuicí správná. Například s ohledem na nejvyšší hodnotu měšťácké společnosti - práci - byli surrealisté první, kteří ji systematicky napadali a ukazovali její lživost. Placená práce byla dle nich hanbou. Je nutné se ptát, čehož jsme nyní svědky, zda se člověk narodil právě a výhradně proto, aby pracoval a plnil „prasečí panděro“ těm, kteří pracující vykořisťují.

Klapka a akce…

Situací, do kterých se Buñuel během svého života dostal a v nichž se plně projevila jeho individualita a řekněme i oddanost surrealismu, bylo nesčetně. Snad jedna z nejzásadnějších se mu stala o vánocích 1930. Toho roku byl pozván na hostinu, kde seděl u stejného stolu s Georgiou Hale či Charliem Chaplinem.

„Pustili jsme se do pití - alkohol tekl proudem navzdory prohibici - a jeden herec jménem Rivelles, tehdy velice známý, přednesl španělsky dost mnohomluvnou báseň od Marquiny na oslavu dávných žoldnéřů ve Flandrech. Ta báseň se mi hnusila. Zdála se mi odporná, jako se mi zdá nechutné každé vlastenecké chlubení. Při večeři jsem seděl mezi Ugartem a jiným přítelem, Peňou, mladým asi dvacetiletým hercem. Říkám jim tlumeným hlasem: Až se vysmrkám, bude to znamení. Zvednu se a zničíme ten mizerný stromeček. Tak se stalo. Vysmrkal jsem se, načež jsme se zvedli všichni tři a před vytřeštěnými zraky hostů jsme se pustili do ničení stromku. Bohužel je velice obtížné rozlámat vánoční stromek. Marně jsme si rozdírali ruce. Chopili jsme se tedy dárků, hodili jsme je na zem, abychom je rozdupali. V místnosti vládlo velké ticho. Chaplin se díval nechápavě. Tonova žena Leonor mi řekla: Luisi, to je opravdová neomalenost. Vůbec ne, odpověděl jsem jí. Je to všechno, jen ne neomalenost. Je to akt vandalismu a podvracení. Druhý den - krásná souhra náhod - jsem četl v novinách, že v Berlíně se jeden věřící zvedl během bohoslužby a pokoušel se zničit vánoční stromeček v kostele. Náš diverzní čin měl pokračování. Na Silvestra nás Chaplin pozval k sobě, kde stál další stromek s dalšími dárky. Než jsme šli ke stolu, na okamžik nás zdržel a řekl mi: Vzhledem k tomu, že rád lámete stromky, Buñueli, udělejte to hned, abychom nebyli rušeni potom. Odpověděl jsem mu, že nejsem ničitel stromků. Nesnáším okázalé vlastenectví a to je všechno.“