Když jsem před čtyřmi lety viděla obrovské množství lidí, kteří demonstrovali na pražské Letné za nezávislost justice a proti tehdejšímu premiérovi Andreji Babišovi, myslela jsem, že si česká společnost osvojila jeden z efektivních nástrojů občanského aktivismu. Ale mýlila jsem se.

Změna byla cítit ve vzduchu a představa, že se Češi konečně vytrhli z mnohaleté letargie (jak se lidově říká od vysedávání a nadávání u piva v hospodě) a po vzoru Francouzů se začnou hlasitěji ozývat, se mi velice zamlouvala. Ale uplynuly čtyři roky a na náměstí se scházejí lidé, jejichž „nespokojenost“ je rozplizlá do všech směrů a „koncepčnost“ těchto projevů nespokojenosti je vedena prskajícími demagogy, kteří se ani nedokážou čelem postavit k vlastní angažovanosti. Jejich až trapná malost, která se jim leskne v očích, zatímco lžou do kamery (když kráčejí náhodně kolem) je skutečně naprosto nehodna následování. Následovat někoho, kdo si nedokáže stát za tím, co celou dobu hlásá, může opravdu jen hlupák.

Ovšem možná ještě horší, než se srocovat na náměstích a poslouchat prosté žvanily, kteří kupčí s důvěrou lidí, je nedělat nic. Francie stojí na nohou kvůli jejich důchodové reformě. Ta je v mnohém mírnější než ta v České republice. Nemluvě o takzvané aktualizaci programu současné vlády, kvůli které se nebude započítávat doba studia do důchodu. Češi, staří i mladí, snad leží s rukama za hlavou.

Co je potřeba k tomu, aby se mladí a ti, kterým na jejich dětech záleží, chopili iniciativy? To snad lidský život nemá mít perspektivu, kvalitu a úroveň? To nikomu nevadí, že si bude „utahovat opasek“ až do chvíle, kdy přestane samým tlakem dýchat?