Z rozvrzané almary českého „konzervativního“ koloritu opět vypadl známý kostlivec, který neuznává svébytnost a společenskou prospěšnost společenských a humanitních věd, neboť mu to jeho úzké vidění světa prostě nedovoluje. Absence širšího porozumění sužuje český veřejný prostor stejně jako planetu nesnesitelné parno.

Porozumění jako nedosažitelný ideál

Ředitel Ústavu fyziky atmosféry AV ČR, prof. RNDr. Radan Huth, DrSc. vyslal v rozhovoru pro DVTV další signál o vlastní schopnosti či spíše neschopnosti porozumět společnosti a kultuře v širších souvislostech. Ačkoliv je jistě respektovaným odborníkem, současným slovníkem řečeno – dalším z řady úzce vyprofilovaných expertů na poli klimatologie, bohužel mu tato specializovanost neumožňuje pochopit roli společenských a humanitních věd. Podle něj totiž chce-li člověk něco změnit (např. vzhledem k problematice klimatu), musí vsadit na přírodní vědy a techniku. All-in.

Podíváme-li se do historie dějin myšlení, už v 19. století Wilhelm Dilthey definoval rozdíl mezi přírodními vědami a vědami společenskými (duchovními), čímž chtěl zajistit duchovním vědám stejné postavení, jaké náleží vědám přírodním. Stručně řečeno, každá z nich má své předměty výzkumu a svébytné metody. Pro přírodní vědy je charakteristické pozorování objektů, experiment, analýza a následné vysvětlení této „zkušenosti“, zatímco duchovní vědy se zabývají společensko-dějinnou skutečností, projevy života, kterým se snaží porozumět. Bohužel ani ve století 21. se tato rozdílnost a zároveň rovnoprávnost mezi těmito vědami nedočkala všeobecného přijetí ani u veřejnosti ani mezi vědci. Alespoň v České republice. Stále se tak útočí na „neužitečnost, pseudovědeckost“ společenských a humanitních věd, neboť se zdá, že porozumění se stává nedostižným ideálem. Pro tyto představitele „tunelového vidění“ by nebyla od věci společensko-humanitní propedeutika.

Střelba do vlastních řad

O nedostatku porozumění svědčí v případě prof. Hutha i to, že z pozice ředitele Ústavu fyziky atmosféry AV ČR, svými prohlášením o „pořádných“ školách pálí ostrými do svých kolegů a kolegyň z pracovišť AV ČR. AV ČR jakožto největší vědecká instituce v České republice pokrývá všechny vědní oblasti. Tedy nejen oblast věd o neživé přírodě, kam spadá i Ústav fyziky atmosféry, oblast věd o živé přírodě, ale i humanitních a společenských věd. Z prohlášení prof. Hutha tak vyplývá, že ti, kteří pracují ve třetí vědní oblasti studovali vlastně „zbytečné obory“, jimiž se zásadních změn nedocílí. Nemluvě o univerzitách a jiných výzkumných institucí. Huth si asi tuto společenskou souvislost ve svém velmi reduktivním pohledu neuvědomil a už vůbec mu nedošlo, že řada lidí ve vedení ODS, jejímž je členem, prošla humanitním či společenským vzděláním. Zásah, potopeno.

Všechno nebo nic

V jádru výroku prof. Hutha je stále přítomná neutuchající utopická víra v pokrok a v moc technologie. Lidská inteligence může pomocí vyspělé, a proto mocné technologie, planetu přeměnit a odvrátit tak takřka jakoukoliv krizi. Proto je nutné přitakat této utopii a hromadně se snažit „udělat nějaký objev“, který by změnil svět. A posléze by se o něm třeba natočil i tříhodinový film, na který by se jistě prof. Huth podíval, ačkoliv jeho tvůrci by svým vzděláním spadali rovněž do „nepořádných“ oborů.

Takovéto „konzervativně-zpátečnické“ úvahy se stále ve veřejném prostoru vyskytují. Nejen že neberou v potaz společensko-kulturní rozmanitost současného světa, ale mají tendenci brát svůj pohled za jediný pravdivý. To se projevuje v Huthově ironizaci individuálních zřeknutí se pojídání masných a dalších živočišných produktů, odmítání přebujelého nadužívání automobilů atd. v boji nejen proti globálnímu oteplování. Huth totiž jede all in, a tak příliš neuznává částečné změny, ale požaduje změnu všech a všeho, k níž vede cesta skrze přírodní vědy a technologie Neuvědomuje si však, že dílčí změny včetně výzkumů společenských a humanitních věd napomáhají ke změně myšlení, ke kritice stereotypnosti postojů zatížených předsudky a v neposlední řadě k uvědomění širších souvislostí neustále se proměňujícího světa, což je mimo jiné zásadním předpokladem pro „velkou“ změnu.