Západní svět se rozdělil na dva tábory. Jeden má na triku napsáno „Je suis Charlie“ (jsem Charlie) a druhý opak. Obě dvě skupiny se shodnou na tom, že teroristický čin spáchaný ve Francii je naprosto nepřípustný a tolerance k takovým skutkům musí být rovná nule. Nicméně znamená snad odsouzení teroristických činů automatické hlášení se k, troufnu si říci, pokleslé kultuře deníku Charlie Hebdo a urážení všeho za každou cenu? Ne, Charlie opravdu nejsem.

Téměř celý západní svět se shodne na tom, že svoboda slova k demokracii patří. Ironií je, že šéfredaktor plátku a slavný karikaturista Stéphanea Charbonnier byl velkým stoupencem komunistické strany a jejích myšlenek. V zemích, kde tato strana uplatňuje možnost prosazovat svoje ideje, se však příliš velkých svobod člověk dožadovat nemůže.

I svoboda slova má své meze. Například pomluva může být dle platných zákonů v našem státě odměněna až rokem odnětí svobody. Svoboda slova a demokracie totiž končí tam, kde začíná prostor toho druhého. To si francouzští redaktoři nebyli schopni uvědomit.

Pánové z Charlie Hebdo se za každou cenu snažili šokovat. Ač tvrdili, že si dělali legraci ze všech a ze všeho, nenašel jsem zesměšnění jejich komunistických idejí. Stejně jako žádným komunistům, jim to nějak nevěřím. Otázkou jsou i důvody jejich konání. Obávám se, že v tom zase tolik idejí nebylo, spíše počet vydaných výtisků.

Náboženská svoboda je základním právem každého člověka, stejně jako svoboda slova. A právě i proto má každý člověk v Evropě právo hlásit se k islámu či jakémukoli jinému náboženství. Již se totiž našli tací, kteří by rádi vše nasypali do jednoho pytle, jen aby mohli pojmenovat nepřítele. Není nic jednoduššího, než mít jasného nepřítele. Svolavatel protiislámských demonstrací v Praze Martin Konvička mezi takové jednoduché lidi bohužel patří.

Vyhraňme se jednotně proti jakémukoli radikalismu. Nevyhraňujme se ale vůči lidem žijícím vedle nás pouze proto, že mají jiné vyznání, pleť nebo cokoli dalšího. Pokud někdo křičí kvůli Charlie Hebdo, ať také křičí kvůli radikalismu jinde na světě. Denně jsou takové případy. Nebo snad vše mění fakt, že atentáty byly v Evropě a co je za touto „svatou“ hranicí nás už nezajímá?

Velmi pěkně se k tématu vyjádřil papež František. Řekl, že nikdo nemůže vraždit ve jménu víry a Boha. Pokud by ale urazil někdo jeho matku, dostal by do nosu. Podobně se vyjádřil i Tomáš Halík, který řekl, že ač samozřejmě vraždy odsuzuje, není Charlie. Řekl, že ač není pro žádné zákazy a represe vůči podobným projevům, považuje za nutné vyjádřit názor, že se jedná o nevhodný a nevkusný projev.

Pánové, díky za odvahu jít proti mainstremu.