Skvělý fotbalista, neúnavný bojovník, vítězný typ. Ale také plivající sprosťák, bouchač do televizních kamer a protagonista surových, zastrašujících skluzů. Spisovatel.

Tomáš Řepka.

S novinářem Karlem Feltem „napálil“ na knižní trh své paměti. Jmenují se Rebel.

Řepka proslul takzvanými „blikanci“. Například hloupým zlostným hození míče do protihráče Besty připravil Spartu o mistrovský titul v roce 2008.

Řepkova literární prvotina vzbudila velký ohlas médií. O reklamu má postaráno jako málokterá kniha.

Doufám jen, že stejnou pozornost na sebe strhne i jiná kulturně-společensko-fotbalová událost. Josef Masopust, nejlepší český fotbalista všech dob oslaví na začátku února 80. narozeniny.

I když jedna dvacetiletá, sportovně založená vysokoškolačka se mě nedávno zeptala: „A kdo je to, ten Masopust?“

Řepku samozřejmě zná. Mezi současnou mládeží se o něm mluví často.

Mám doma několik knížek o Masopustovi. Neopíjí v nich své spoluhráče před tréninkem vodkou. Nepopisuje v nich své slavné červené karty.

Ty knížky o Masopustovi možná vlastně ani nejsou z dnešního pohledu zajímavé. Koho baví nějaké góly, vstřelené Santosu na čele s Pelém v roce 1959 a Brazílii ve finále mistrovství světa v roce 1962?

Červené karty, aféry, konflikty – to je, oč tu běží v roce 2011.

Řepka sám knihy moc nečte, přesto věří, že se jeho memoáry stanou bestsellerem. A prodá se jich víc než vzpomínek expremiéra Miloše Zemana – tedy přes 150.000 výtisků.

Ta představa mimořádně láká.

Sebestředný politik – intelektuál Miloš Zeman, poražený na poli české literatury přímočarým fotbalistou – zametačem Tomášem Řepkou.

Ale odolám a Zemanovi nepřisolím. Má knihovna je plná, a kvůli Rebelovi Řepkovi bych z ní musel vysunout třeba jednoho „nudného“ Generála fotbalových hřišť Masopusta.

Nikdy. Úloha těchto osobností v dějinách české kopané se diametrálně liší.

Masopust pomohl české reprezentaci, aby se dostala do finále mistrovství světa v Chile. Svou jedinečnou, neopakovatelnou hrou.

Řepka pomohl české reprezentaci, aby se nedostala na mistrovství světa v Japonsku a Koreji. Svou červenou kartou za hloupé oplácení v baráži s Belgií.

Nebo se Vám v jeho kariéře vybaví nějaký výraznější moment?

Brutální sjezd v Kitzbühlu je prý něco jako novodobé gladiátorské hry.

Lyžaři riskují na Hahnenkammu své životy pro pobavení společenské smetánky. Podle České televize tak uvažovala některá západoevropská média poté, co se na sjezdovce Streif při tréninku málem zabil Rakušan Hans Grugger.

Ale Kitzbühel nejsou žádné gladiátorské hry. Otroci ve starém Římě bojovali pro pobavení honorace i lůzy z donucení.

Sjezdaře žene do ledových pastí adrenalin. Touha vyhrávat za každou cenu. Peníze.

A určitě ještě něco dalšího. Většího. Něco úžasného, o čem, my srabaři, nebudeme nikdy ani tušit.

Máme je obdivovat je? Či litovat?

Já se bojím. Od doby, kdy jsem někdy na přelomu 70. a 80. let viděl v Československé televizi přenos z Kitzbühlu. Kvůli bodům do kombinace nastoupili do sjezdu i slalomoví specialisté a větší jatka na sněhu si nepamatuji.

Strašlivě se rozmlátil Ingemar Stenmark a před smrtelným pádem se taktak zachránil náš Bohumír Zeman. Diváky děsili i další lyžaři.

Nebojím se ale o sjezdaře. Balancování mezi životem a smrtí si zvolili dobrovolně. Nemusí se poklonit před svým pánem a zvolat: „Ave Imperator, morituri Te salutant! (Buď zdráv, Císaři. Na smrt jdoucí Tě zdraví!).

Bojím se o jejich blízké. A sobecky se bojím se o sebe.

Poněvadž třást se až do konce televizního přenosu, aby se někdo nezmrzačil, to pro mě žádná radost není. A asi pro žádného normálního sportovního fanouška.

Miloslav Lubas