Berdych může vyhrávat velké turnaje. Ale s jinou ´hlavou´
Loňský rok byl pro Tomáše Berdycha unikátní. Finále Wimbledonu, semifinále French Open, návrat do elitní desítky, účast na Turnaji mistrů, premiérové šesté místo na žebříčku ATP, účast v semifinále Davis Cupu.
Takovou řádku úspěchů si většina tenistů nepřipíše ani během celé své kariéry.
Letošní ročník přitom Berdych také nezačal špatně. Na Australian Open jej až ve čtvrtfinále vyřadil současný hegemon mužské dvouhry Novak Djokovič.
Jenže pak se stroj na výsledky zasekl.
K výsledkové mizérii se dá přičíst i překvapivé vyřazení v 1. kole Davis Cupu, kdy čeští tenisté v březnu v Ostravě podlehli Kazachstánu 2:3 na sety.
Pětadvacetiletý tenista se navíc od zmíněného loňského finále ve Wimbledonu už do žádného jiného neprobojoval, jeho maximem byla semifinálová účast na březnovém turnaji Masters v Miami. I přes herní trápení se však dostal zpátky na pozici světové šestky.
V pondělí Berdych vše špatné "dokonal", když v 1. kole French Open promrhal dvousetové vedení proti 141. hráči světa Stéphanu Robertovi, který si musel účast mezi elitou vybojovat v kvalifikaci.
I když nelze z překvapivého vyřazení dělat nějaké dalekosáhlé závěry, jeden lze vypozorovat. Zatímco loni Berdych šlapal světové špičce na paty, letos se od ní na hony vzdálil a zdá se, že už ji nikdy nedohoní.
A to přesto, že by měl v 25 letech být na vrcholu svých sil.
Hráč světové špičky totiž dokáže dotáhnout do vítězného konce i zápas, v němž se mu nedaří podle představ.
Příkladem je počínání světové jedničky Rafaela Nadala, který sice v úterý s americkým ranařem Johnem Isnerem prohrával už 1:2 na sety, přesto na něm šlo po zbytek zápasu vidět, jak si je jistý, že postoupí dál. A to se také stalo.
Tahle touha v Berdychově obličeji vidět není.
S Berdychovou mimikou a řečí těla je to vůbec složité. Usmívá se, i když před tím zkazí "vítězný" míč, naopak při vítězném míči zpravidla neprojevuje žádné emoce.
Po prohraném zápase navíc působí, jako by se nic tak hrozného nestalo, jako by mu ani nevadilo, že prohrál.
Jinak by po zápase, v němž vedl proti 141. hráči světa 2:0 na sety a nakonec prohrál, nemohl říct: "Nedá se nic dělat. Nezbývá mi nic jiného, než se z toho znovu sebrat, znovu se připravit na další zápasy a turnaje a jít zase dál."
A právě to jej dělí od Nadala, Djokoviče nebo Rogera Federera, který nezřídka svou prohru hodnotí na pozápasové tiskové konferenci se slzami v očích.
Zato Berdych se snaží svou prohru omlouvat.
Po zápase s Robertem totiž prohlásil: "Oni (Djokovič a Nadal) jsou opravdu o jednu ne-li dvě třídy někde jinde. Člověk se holt musí snažit, aby se k nim dotáhl co nejblíže."
Dokázali byste si představit, že by něco podobného prohásil o tom druhé právě Nadal nebo Djokovič?
Pokud se chce Berdych ke špičce skutečně dotáhnout, měl by začít pracovat na své "hlavě".
Jaroslav Šindelář
Takovou řádku úspěchů si většina tenistů nepřipíše ani během celé své kariéry.
Letošní ročník přitom Berdych také nezačal špatně. Na Australian Open jej až ve čtvrtfinále vyřadil současný hegemon mužské dvouhry Novak Djokovič.
Jenže pak se stroj na výsledky zasekl.
K výsledkové mizérii se dá přičíst i překvapivé vyřazení v 1. kole Davis Cupu, kdy čeští tenisté v březnu v Ostravě podlehli Kazachstánu 2:3 na sety.
Pětadvacetiletý tenista se navíc od zmíněného loňského finále ve Wimbledonu už do žádného jiného neprobojoval, jeho maximem byla semifinálová účast na březnovém turnaji Masters v Miami. I přes herní trápení se však dostal zpátky na pozici světové šestky.
V pondělí Berdych vše špatné "dokonal", když v 1. kole French Open promrhal dvousetové vedení proti 141. hráči světa Stéphanu Robertovi, který si musel účast mezi elitou vybojovat v kvalifikaci.
I když nelze z překvapivého vyřazení dělat nějaké dalekosáhlé závěry, jeden lze vypozorovat. Zatímco loni Berdych šlapal světové špičce na paty, letos se od ní na hony vzdálil a zdá se, že už ji nikdy nedohoní.
A to přesto, že by měl v 25 letech být na vrcholu svých sil.
Hráč světové špičky totiž dokáže dotáhnout do vítězného konce i zápas, v němž se mu nedaří podle představ.
Příkladem je počínání světové jedničky Rafaela Nadala, který sice v úterý s americkým ranařem Johnem Isnerem prohrával už 1:2 na sety, přesto na něm šlo po zbytek zápasu vidět, jak si je jistý, že postoupí dál. A to se také stalo.
Tahle touha v Berdychově obličeji vidět není.
S Berdychovou mimikou a řečí těla je to vůbec složité. Usmívá se, i když před tím zkazí "vítězný" míč, naopak při vítězném míči zpravidla neprojevuje žádné emoce.
Po prohraném zápase navíc působí, jako by se nic tak hrozného nestalo, jako by mu ani nevadilo, že prohrál.
Jinak by po zápase, v němž vedl proti 141. hráči světa 2:0 na sety a nakonec prohrál, nemohl říct: "Nedá se nic dělat. Nezbývá mi nic jiného, než se z toho znovu sebrat, znovu se připravit na další zápasy a turnaje a jít zase dál."
A právě to jej dělí od Nadala, Djokoviče nebo Rogera Federera, který nezřídka svou prohru hodnotí na pozápasové tiskové konferenci se slzami v očích.
Zato Berdych se snaží svou prohru omlouvat.
Po zápase s Robertem totiž prohlásil: "Oni (Djokovič a Nadal) jsou opravdu o jednu ne-li dvě třídy někde jinde. Člověk se holt musí snažit, aby se k nim dotáhl co nejblíže."
Dokázali byste si představit, že by něco podobného prohásil o tom druhé právě Nadal nebo Djokovič?
Pokud se chce Berdych ke špičce skutečně dotáhnout, měl by začít pracovat na své "hlavě".
Jaroslav Šindelář