Není jistě obvyklé (ale ani zcela vyloučené), aby vojáci v plné zbroji přeskakovali (navíc poněkud nešikovně) turnikety budovy veřejnoprávní televize, byť se soudním příkazem k takovému jednání v rukou.

Ale stejně tak není obvyklé, aby se vzápětí rozpoutala vichřice odsouzení těch, kteří jednají podle zákona. A již vůbec není obvyklé, aby se do jednoho šiku zapojili vládní i opoziční politici, aby na sociálních sítích našli náhle, téměř bez výjimky, společný hlas konzervativci nejrůznějšího zbarvení s levičáky nejhrubšího zrna. Jakoby se jednalo o svévolné přepadení a nikoliv o (třeba neobvyklé a nepřiměřené) jednání, k němuž dal příkaz soudce, a které dozoroval státní zástupce.

Jeden spatřuje apokalyptický konec právního státu, jiný diagnostikuje psychické onemocnění konkrétních vládních představitelů, jinému se vynořují vzpomínky na předlistopad a STB, jinému smrdí skutečnost, že soud vydal příkaz do druhého dne …
U některých stará nenávist k policii a vůbec státním orgánům, u jiných nechuť k současným vládním představitelům, u opozice až obsedantní potřeba okamžitě negativně reagovat na vše, co současné vládní garnitura provede, zdivočelé křiklounství, špatně pochopené představy o “svobodě slova“, to vše se spojuje v jeden odsuzující, vše překřikující hlas. Smutné čtení.

A nikdo neřekne: soudní příkaz musí respektovat každý, tedy i Česká televize. Jistě, není vyloučen přehmat, nepřiměřenost nebo porušení zákona. Ale to může určit až nezávislý soud nikoliv ten, proti němuž příkaz směřuje nebo jeho kamarádi.

Právě v takových to okamžicích se projevuje skutečné právní vědomí, jeho skutečný obraz, jeho skutečné dotčení principy právního státu nebo demokratickým uspořádáním. Vskutku tenký nátěr na fasádě našeho právního státu….

Jedno zůstává nepochopeno. To, co ve skutečnosti společnost irituje tak, že nespokojenost vyhřezne v nepravý čas. Není to, že státní moc někde zasahuje, ale že nezasahuje všude tam, kde by měla. Rasantní zásah v ČT je jen druhou, obrácenou stranou mince nezásahů a nepochopitelné benevolence státních orgánů tam, kde dávno měli stát policisté a třeba se zbraněmi v rukou. Aby lidé viděli, že stát existuje, že práva a povinnosti nejsou jen pro někoho. Od možná malicherných, ale život ničících tyranů v bytových domech, kteří zcela beztrestně pod záminkou respektu k soukromému vlastnictví terorizují slušné lidi, před stavitele a uživatele černých staveb, kteří se státu smějí za vysokými ploty svých residencí, představitelé firem hrubě a zcela beztrestně porušující zákony státu a doplň si každý sám podle své zkušenosti. Mnohé věci, které léta řešíme před soudy, by policista ve skutečném právním státě vyřešil během několika minut.

Úcta k právu se vytrácí tam, kde se právo používá výběrově a jen občas, kde je stát representován komickou vládou měnící svá rozhodnutí hodinu po hodině. A až se zase budeme příště něčemu divit, vzpomeňme si na vojáka přeskakujícího turniket v ČT. Měl dávno skákat jinde, jinak a jinam…