Koncem června, tedy dávno před vlnou veder, kterými by snad bylo možné takový krok omluvit, poslali naši domácí, a tedy naši „štrasburští žalobníci“, dopis presidentu republiky a dalším ústavním i neústavním činitelům, ve kterém upozorňují na, podle jejich názoru, již neudržitelný stav věcí a vyslovili podporu jakémusi záměru ministra spravedlnosti novelizovat zákon o soudech a soudcích, do kterého má být vloženo ustanovení o, jak píší, „odvolání soudců, kteří systematicky nerespektují Listinu práv a svobod, Ústavu a nálezy Ústavního soudu, tj. ústavní pořádek“.

Toto, jak píší „beztrestné ignorování ústavního pořádku“, má podle autorů dopisu spočívat v tom, že obecné soudy nestanovují nájemné ve výši, kterou by si majitelé činžovních domů představovali a vůbec se soudy s tou nájemnickou chamradí moc „mažou“ namísto toho, aby, pokud možno hned na první stání, vyhovovaly žalobám majitelů, ať se již domáhají čehokoliv. To má totiž, podle autorů dopisu, být obsahem Listiny práv a svobod, nálezů Ústavního soudu a vůbec součástí „ústavního pořádku“.

Nic takového ovšem soudci nečiní a stěžovatelé si jen podle svého vykládají mnohomluvné a podstatě nic – nebo naopak mnoho – neříkající tu klíčovou větu, kterou Ústavní soud „uložil“ obecným soudům stanovovat výši nájemného tam, kde tak nečiní zákon, a kterou od loňského jara opakuje v naprosté většině svých nálezů týkajících se bydlení. Ta věta zní: „To znamená, že obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 obč. zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů. Při takovém rozhodování se soudy musí vyvarovat libovůle; výrok se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe“.

A ve splnění a ve výkladu těchto „ústavních“ podmínek je problém. Sotva totiž může soud, který se má vyvarovat libovůle a své rozhodnutí založit na racionální argumentaci, stanovit výši nájemného, kterou nájemce, řádně plnící všechny své povinnosti a desítky let bydlící v předmětném bytě, prostě nemůže zaplatit, neboť požadovaná částka převyšuje jeho příjem, zpravidla důchod, který za celoživotní práci pobírá. Nebo by to mělo být jinak?

Avšak nic nového se pak president v dopise nedočte. I na dovolené při četbě starých novin se můžeme přesvědčit, že některé věci a někteří lidé se nemění: „Promluvte si jenom se svým domácím, máte-li to štěstí, že jste nájemníkem a ne takovou smůlu, že jste sám majitelem čtyřpatrového domu nebo dokonce několika! On vám dokáže, že netoliko nemá ze svého domu ani haléře, ale že každoročně tolik a tolik dosazuje, a že mu zbývá k lepšímu pouze ta mrzutost a starost s celým tím krámem“. To není citace z dopisu domácích presidentu republiky, ala ze 14. čísla humoristického časopisu Beseda lidu z r. 1908! Rozdíl mezi dnešními a tehdejšími časy snad spočívá jen v tom, že obrátit se se svou starostí na císaře pána panu domácímu jistě na mysl nepřišlo…

A že naše problémy s nájemním bydlením nejsou omezeny jen na českou kotlinu snadno zjistíme opět i z již zmíněné prázdninové četby: „Majitel domu, právě ten Daniel McLaughlin, který tu stál a obdivoval svinstvo valící se z jeho popelnice, se v posledním roce pokoušel vystrnadit všechny nájemníky, aby mohl rozdělit velké staromódní byty na menší jednotky a vytlouct z nich větší příjem. Až dosud byl převážně neúspěšný. S výjimkou jedné stařenky, která se odebrala do domova důchodců, zbytek nájemníků se kategoricky odmítl vystěhovat ze čtvrti, která se najednou stala přitažlivou a kde se platily činže, jaké by se nenašly jinde, než v nejhorších částech města. Ve snaze zbavit se nájemníků, kteří byli zřejmě rozhodnuti nehnout se ani o píď, McLaughlin nejprve vyhodil domovníka a pak se pustil do nesmírně tvůrčích osobních akcí, které poslední rok vyústily v to, že v nejrůznějších hodinách uzavíral vodu, zrušil odvoz odpadků a nedodržel zahájení topné sezony 15. října, čímž porušil městský zákon“. ( Ed McBain: Postrach, z anglického originálu Lightning přeložila Alena Maxová, vydal Český spisovatel v Praze v r. 1995, str. 41).

Člověka potěší, když z četby o poměrech v cizím, vzdáleném městě na něho dýchne známá atmosféra domácích poměrů. Jenom jsem se ani zde nedočetl, že by si onen McLaughlin stěžoval presidentovi nebo Nejvyššímu soudu USA, jak jsou jeho svatá práva drzými nájemníky pošlapávána. A opět: asi by ho to, na rozdíl od mclaughlinů našich, ani nenapadlo….