Budou soudci platit za svá chybná rozhodnutí?

Jen velmi vyhladovělý pes by vzal onu příslovečnou kůrku od českých soudců po přečtení článku „Jisté nejistoty“ od Pavla Vernera v Právu z 20. června t.r. Autor „žehrá na vyhozené peníze“ což jsou podle něj „platby za chybná rozhodnutí českých soudců obecných i soudu ústavního“. Konstatuje, že „chyby soudců platí stát, čili platíme je my, daňoví poplatníci“. Dobře ví, že soudce je ústavní činitel, ale poté, co se zahloubal do Ústavy zjistil, že „v ústavě se nevysvětluje, proč je vyjímán z povinnosti nás všech platit za vlastnoruční zmetky.“

Jsem častým kritikem stavu našeho soudnictví, ale čeho je moc, je, jak říká české úsloví, příliš. Právo totiž není, jak se snad pan redaktor asi domnívá, technickou normou, ve které by bylo napsáno, že něco musí být velké 32,5 mm a pokud to takový rozměr nemá, pak jde o změřitelnou chybu. Právo je norma požívaná na nekonečné množství nejrůznějších, skutkově velmi odlišných případů a úkolem soudce, a ostatně jakéhokoliv jiného právníka, není změřit a ohlásit výsledek přesného měření, ale aplikovat a vyložit právní normu tak, aby to bylo spravedlivé. Nemá tedy rozhodně P. Verner pravdu, když píše, že „naši soudci prostě v některých konkrétních kauzách soudili špatně, neprofesionálně, tak rozhodla instance ve Štrasburku“. O ničem takovém však ona „instance ve Štrasburku“ - je míněn patrně Evropský soud pro lidská práva - nikdy nerozhodla. Nanejvýš vyslovila jiný právní názor, než měly na konkrétní věc české soudy. To však není možné označit za měřitelnou chybu „za níž se prostě platí, každý za sebe“.

Je- li cílem soudního rozhodování nikoliv naplnění měřitelné technické normy, ale dosažení spravedlnosti, pak autorem vyjádřená víra ve vrcholnou spravedlnost evropských soudních institucí je nejen udivující, ale, žel, i ve vážném rozporu s realitou. Míra spravedlnosti evropských soudních instancí není totiž ani větší ani menší, než míra spravedlnosti při rozhodování českých soudů. Jenom se, bez ohledu na to, právními názory těchto instancí musíme řídit. O vyčíslitelné odpovědnosti za nějakou škodu někým, kdo má právo vyslovit jiný právní názor na věc, ale nemůže být ani řeči.

Avšak nejen to: proti rozhodování evropských soudních institucí jsou v poslední době nejen odbornou veřejností, ale i soudními institucemi evropských států vyslovovány vážné výhrady. Ústavní soudy např. Rakouska, Dánska, ale i Německa vyslovily v poslední době nejen nespokojenost s rozsudky Evropského soudního dvora, ale vyslovily i vážná varování před zasahováním do práv jednotlivých států, když tento soud opouští dosud platnou, byť nepsanou zásadu „ústavní tolerance“, totiž stav, kdy do záležitostí upravených ústavami jednotlivých státu nebylo ze strany evropských soudních institucí dosud zasahováno.

Dokonce u i náš Ústavní soud vyslovil, že i po přenesení některých pravomocí státu na orgány EU zůstává suverénem český stát a rozhodnutí evropských soudních institucí nemají přednost před jeho ústavním pořádkem. Komunitární právo je podústavním právem, a není proto součástí ústavního pořádku ČR…

Takže chceme opravdu soudit soudce? Budou naše soudy jen jakýmsi předkolem při rozhodování sporů o právech a povinnostech občanů, a vše rozhodující a podstatné nám řeknou až ony zmíněné evropské instance? Opravdu si to přejeme?

Možná by bylo užitečné se vážněji zabývat některými výhradami - včetně výhrad presidenta - k formám evropské integrace, které již dávno nejsou jen politickými proklamacemi nepřátel spojené Evropy, jak je stále předhazováno, ale vážnými a věcnými sděleními majícími racionelní jádro.

Chceme tedy opravdu soudit naše soudce? A kdo by o škodě způsobené našimi soudci vlastně rozhodoval? Ale asi by se nějaká forma takové instituce při dobré vůli našla: např. hnutí Hamáz na jím kontrolovaném území Gazy právě vytvořilo „právní výbor“, který bude na činnost justice dohlížet. Že by tudy vedla cesta ?